Na polici pod oknem stály dvě láhve. Jedna plastová od octu a jedna skleněná od oleje. Ty láhve tam stály a dívaly se z okna. Každé pondělí kolem toho okna projelo popelářské auto a to se těm lahvím moc líbilo. Pokaždé si o tom povídaly.
„Jé to bude prima až se jednou svezeme tím popelářským autem“, řekla ta plastová láhev od octu, ale skleněná láhev od oleje se jenom ušklíbla. Celý článek »
Žila jednou jedna krásná dívka jménem Sněhurka. Byla skutečně nádherná. Maminka by z ní měla určitě radost, ale maminku neměla. Bydlela se svou macechou, která sice byla také moc krásná, ale také zlá.
Macecha, a zároveň královna hradu, ve kterém Sněhurka žila, každý den stála před svým kouzelným zrcadlem a ptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovědělo: Celý článek »
Tři ovečky, Kudrnka, Kulíšek a Kopýtko žijí spokojeně na louce, kde dělají to, co ovce obvykle dělají. Pasou se, vyhřívají se na sluníčku, trochu si zdřímnou, pak se zase pasou.
Jednoho dne začne pršet. Prší a prší a voda stoupá, je jim už po kolena a nemohou se pást, protože tráva je pod vodou. Podaří se jim dostat na Noemovu archu s ostatními zvířaty, vyzrát na vlka, medvěda a lva?
Veselý a humorný příběh o přátelství, důvtipu a o tom, že je vždy dobré si navzájem pomáhat.
Autor: Michael Engler
Ilustrace: Henning Löhlein
Překlad: Viola Somogyi
36 s., vázaná, 235 Kč, zakoupíte na www.portal.cz
Michael Engler je německý autor dětských knih. Studoval vizuální komunikaci v Düsseldorfu a zpočátku pracoval jako scenárista a ilustrátor, poté několik let jako umělecký ředitel v reklamních agenturách. Dnes žije jako autor na volné noze v Düsseldorfu a píše obrázkové knihy, knihy pro děti a mládež, hry a rozhlasové hry.
Henning Löhlein je německý ilustrátor.
Honzík seděl nad talířkem polévky a mrzutě v ní převracel lžící kousky zeleniny. Nabral hrášek a zase ho vylil, pak zas mrkvičku… Jen do pusinky lžící nezabloudil. Kdyby to tak byly jahodové knedlíky nebo palačinky, to by byla jiná písnička, to už by měl talíř vymetený. Ale zelenina! Ta Honzíkovi nejela. Celý článek »
Bacílkovi se už zase stěhovali. A tak to bylo pořád. Nikde se nedokázali zabydlet natrvalo. Tentokrát si našli malý, ale pohledný dům a v něm pohodlný byteček.
„Tady se nám bude krásně bydlet“, řekla paní Bacílková a hned začala vybalovat.
„Je tu útulno a teplo!“ přidal se pan Bacílek a připevnil na stěnu první obrázek.
„Ale je tu málo místa, nebudeme si mít kde hrát,“ škaredila se Bacílčata.
„Tak se chopte práce, ať máme rychle všechno na svých místech a bude i prostor na hraní,“ svorně nabádali rodičové a sami šli příkladem.
„Co myslíš, visí tenhle obraz dostatečně vysoko, mámo?“
Celý článek »
Ovečka Chundelka patřila kdysi do velkého stáda oveček, které vlastnil jeden vesnický chalupář. Jeho stavení stálo přímo pod travnatou strání, která byla součástí velké zahrady. Chalupáři se již omrzelo tyto příkré svahy věčně sekat a odmítal už nadále sušit tolik sena, proto se rozhodl pro chov ovcí. Vypustil všechny ovečky do zahrady, nechal je volně pást a byl rád, jak pečlivě mu vypásaly všechny ty těžko dostupné travnaté porosty a jemu tak odpadla práce se sečením trávy.
Celý článek »
Do oken tmavého pokoje svítila pouliční lampa. Občas krátce zablikala, jak to tak lampy na rozloučenou dělají a pak zhasla úplně. Už nepatřila k nejmladším, stejně jako oba obyvatelé malého pokoje v podkroví, kde na dřevěném psacím stole, uprostřed prázdných šnečích domečků, ležel kocour a tiše předl. Bílá záře jeho chlupatého těla dopadala na proutěné houpací křeslo, zapomenutou klec na papouška, hromádky starých knížek a nevynechala ani spící hlavu pana Vojena. Bylo už dávno po večeři, ale v pokoji pořád zůstávala vůně melty a rozpečených rohlíků.
Celý článek »
Žili byli, dávno tomu, kdy přišli na svět dva malí čmeláčci miláčci, Vilda a Milda. Bydleli ve svém čmeláčím hnízdě, v díře v zemi, které si udělali v jeteli, v němž od rána do večera létali a opylovávali jeho květy. Byli to ti dva nejpilnější a nejsvědomitější čmeláčkové ze všech, proto jejich snaha a píle upoutala i královnu vinné révy. Celý článek »
Pod Bělským lesem, na louce za potůčkem, žil motýl Duháček. Nejmenoval se tak náhodou, jeho křídla hýřila všemi možnými barvami a tak když letěl, nechával za sebou duhovou stopu, která se vznášela nad loučkou. Jakmile se sluníčko svými paprsky dotklo duhových barev, celá louka se na chvilku rozzářila a zatřpytila. Ach, to vám byla krása. Kytky si mohly hlavičky vykroutit, jak se otáčely, aby tu nádheru viděly a zvířátka vykukovala z lesů a údivem nemohla ani dýchat. A Duháček si poletoval sem a tam, a tam a sem, a různě se nakrucoval a byl na sebe moc pyšný.
Celý článek »
Skončila dlouhá, krutá zima. Žluté sluníčko se vesele usmívalo a na dveře začalo ťukat jaro. V roztávajícím sněhu se objevily první květy sněženek. Ptáčkové zvesela poletovali a připravovali se na svůj každodenní zvučný zpěv. Lidé se radovali, že už konečně začne jaro, kdy teplé sluníčko rozjasní a zlatem ozáří celou krajinu. Všude na zemi se začal probouzet život a veselé sluníčko se spokojeně projíždělo po obloze ve svém zlatém kočáře. I ono se na příchod jaro už moc těšilo a tak bylo konečně zase šťastné. Jenomže právě tato jeho radost, štěstí a spokojenost jej uspokojilo natolik, že ze samého potěšení jednou večer, když začalo zapadat za hory a chystalo se k spánku usnulo tak sladkým a tvrdým spánkem, že dočista zaspalo!
Celý článek »
 FB stránky |
 FB skupina |
 Přidej se |
