Za chvíli sedlák přivlekl těžkou truhlu, pustil ji do jámy a zasypal hlínou. Při tom mumlal zaklínadla. Nakonec řekl: „Malhubo, nevydávej pokladu nikomu!“

Duch Malhuba odpověděl: „Nikomu je nevydám, jenom tobě nebo tomu, kdo mně přinese koláče napečené z věrtele vyprošeného hrachu.“

Sedlák odešel a chudák pospíchal domů.
Nastala zima. Chudák obcházel vesnici a prosil sedláky, aby mu dali alespoň trochu hrachu.
Když ho bylo věrtel, dal ho semlít a jeho žena z něj napekla koláče. Chuďas zakázal manželce a dětem se koláčů dotknout.

V noci pak odnesl koláče duchovi, jenž strážil poklad, a ten mu jej vydal.
Od té doby se jim dobře dařilo. Vyhublá žena se pěkně „spravila“ a děti chodily hezky oblečené a najezené. Sedlákovi se chudákova žena začala čím dál víc líbit, zatímco jeho, protože byla hubená a scvrklá, čím dál míň.
Jednou se chudáka zeptal:
„Čím to, Nácku, že ta tvá je včil taková baculatá a červená, jako omládlá?“
„To máte kmocháčku tak,“ povídá chudák „prodal jsem Terezinu starou kůži v Šumperku koželuhovi. Dostal jsem za ni tuze moc peněz a ženě narostla kůže nová. To víte, že mladá kůže je vždycky lepší než ta stará.“
Sedlák odpověděl: „To máš pravdu, ale vždyť to muselo krvácet, když jsi tu kůži stahoval!“
„To já jsem rozřízl peřinu, tělo zasypal peřím a krvácení přestalo.“ odpověděl chudák.

Sedlák spěchal domů a ženě vyložil, jak by se mohla nechat omladit a ještě by vydělali spoustu peněz.

Žena však nechtěla svolit k tomu, aby z ní stáhl kůži. Myslela, že se zbláznil.
Když to nešlo po dobrém, zkusil to sedlák násilím, ale žena raději i s dětmi utekla z domu.
Sedlák zuřil, ale když se mu jeho plán nezdařil, chtěl se alespoň potěšit se svými dukáty zakopanými pod třešní.

Když však poklad nenašel, zhroutil se a zemřel. Přílišná lakota jej usmrtila.

The post Šumpersko: Potrestaná lakota appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Michálek bloudil krajem od jedné vesnice ke druhé a nikde nechtěli otrhaného chlapce přijmout, až zabloudil do jednoho hradu, kde přebýval neženatý a přívětivý hradní pán. Michálek vyžebral od kuchaře kousek chleba a seděl na velikém kameni na dvoře a z mošny vytáhl velký zavírák, kterým si ukrajoval sousta. Při tom mu vypadly na zem ty dvě špice, které předtím ulomil v Radhošti. Hradní pán jej pozoroval a zpozorněl, když se špice zlatě zaleskly. Nechal si hocha zavolat a ten mu povyprávěl celý svůj příběh a také, jak nabyl ty špice, které byly z ryzího zlata. Pán si jej nechal na hradě a nechal jej vycvičit ve všech rytířských dovednostech, a nemaje žádné svoje dítě, začal jej za vlastního považovat. Po smrti svého pěstouna se Michal stal dědicem jeho majetku a velmi zámožným člověkem.

Jedenkráte stál u okna na náhradí a díval se do nádvoří. Tu uzřel starého nemocného člověka, jen zčásti zahaleného do roztrhaných hadrů, jak žebrá na mostě před hradem. Nechal jej přivést do hradu a poznal strýce Hansu. Chudák mu děkoval za milosrdenství a vyprávěl, jak přišel do dluhů, chalupu musel prodat a žil bídně v chlévě u svého kmotra, než ho vyhnali z domu. Tři děti mu zemřely na neštovice a ze čtvrtého se stal lump a vyvrhel. Michal mu podal nůž zavírák, aby si mohl k polévce přikrojit chleba. Tu strýc Hansa poznal svého nevlastního synka a děkoval Bohu za to, že mu nedal zhynout v Radhošti, kam ho před lety proradně zavedl.
(Z knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska – Jiřina a Jaromír Poláškovi)

The post Sirotek v Radhošti appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Jednou se tudy vracel ze světa domů mladý mlynářský syn. Byl horký letní den a mlynáře trápila žízeň. Vzpomněl si na pustý hrad a rozhodl se najít zdejší studnu a napít se. Přelezl valy a dostal se křovinami a lesem na zarostlé hradní nádvoří. V té chvíli uslyšel zvonit poledne z kostela v Opavici. Mlynář se rozhlížel a hledal studnu, když tu najednou spatřil na trávě rozložené čistě vyprané prádlo. Mlynáře v první chvíli napadlo, že zde mají lupiči rozložený svůj poslední lup. Proto se raději chtěl dát na útěk. Tu však za sebou uslyšel jemný hlas, který mu říkal: „Neboj se a zůstaň.” Ohlédl se a za sebou uviděl stát neobyčejně krásnou dívku. V jedné ruce držela stříbrnou konvičku s vodou a ve druhé křišťálový pohár. Nalila do něj vodu a podala jej mlynáři, aby se napil.

Když jí s díky pohár vracel, prosila ho: „Je ve tvé moci vysvobodit mne z dávné kletby. Před mnoha staletími jsem byla paní tohoto hradu. Pro mou pýchu a domýšlivost mne však jeden kouzelník začaroval a vysvobodit mne může jen mlynář, který se narodil v neděli a jemuž je právě 24 let, takový, který nikdy nikomu nevzal ani zrnko obilí. Ty všechno to, co je v kletbě obsaženo splňuješ. Prosím tě pomoz mi zbavit se jednou pro vždy té kouzelníkovy kletby. Přijď sem znovu přesně za 8 dnů, o půlnoci ze soboty na neděli. Najdeš mne tu v podobě hrozného hada, který bude mít v hubě svazek zlatých klíčů. Ty klíče mi seber. Neboj se, nic se ti nestane. Odměnou ti bude vědomí, že jsi pomohl zakleté osobě v klidu odpočívat a těmi klíči si odemkneš vchod do podzemí, kde najdeš zmizelé hradní poklady. Jen se nedej ničím odradit. Nepomůžeš-li mi, budu zde musit zase stovky let čekat na jiného zachránce.” Mlynář se tak polekal, že upadl do mdlob.

Když se probral, ležel na nádvoří starého hradu sám, dívka, prádlo, všechno zmizelo.
Když přišel domů do Albrechtic, svěřil se se vším co zažil, svému otci. Řekl mu také, že se rozhodl dívku zachránit. Otec s ním zašel za farářem, který jim však poradil, že rozum i víra nám radí, abychom nevěřili různým čárám a pověstem o zmizelých lidech. „Spal jsi a měl jsi živý sen, to se někdy stává. To není nic nevysvětlitelného.” Řekl mu farář. Čím víc se sobotní večer přibližoval, tím víc to mladého mlynáře nutilo vydat se na hrad. Večer se oblékl, osedlal si koně a chtěl vyjet. Otec jej však tak dlouho přemlouval, až nakonec zůstal doma. V noci se však strhla obrovská bouře, blýskalo se a ze všech stran se valily nekonečné proudy vody. Mladému mlynáři se najednou ve spánku zjevila krásná hradní paní a řekla mu: „Škoda, že jsi nepřišel, škoda, že jsi mi nepomohl. Teď budu muset zase celá staletí čekat na své vysvobození. Ale ty také špatně skončíš! Do roka a do dne zemřeš.” Od toho dne se mladý mlynář k nepoznání změnil. Byl vážný a smutný, pořád jako by duchem nepřítomný. Na podzim onemocněl a brzy zemřel. (Jeseník)

The post Zakletá hradní Panna z Lugslandu appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Brázdy byly selce tuze husté, orba mělká a kdesi cosi. Musil úhor příštího dne přeorat, ale opět nepochodil. Tentokrát byly brázdy zase příliš řídké a hluboké, až se dostala navrch mrtvina. Když měl štípat dříví, také se selce nemohl zavděčit. Buď byla polínka tuze hrubá, že se jí v peci oheň dusil, nebo zase drobná, že se jí žárem v troubě buchty připalovaly. Ani řezanku jí nedovedl udělat podle chuti, dobytek taky nikdy dobře nepoklidil, koně špatně hřebelcoval, zkrátka všecko jí dělal špatně, takže ho stále hubovala a sekýrovala. A když by to všecko bylo jakž takž ušlo, honila ho selka z práce do práce, aby si nevěděl rady. Čert se ošíval, prskal a nadával, ale všecko to konec konců snášel a trpěl, doufaje, že snad ten rok přece nějak přečká a dostane se nakonec selce na kobylku.

Jednou mu dala selka také práti prádlo. Panečku, to teprve poznal, co dokáže hospodyně, když se jí prádlo nevyvede. Nějak jí to všecko zpackal. Pomíchal jí bílé s barevným, špatně je namodřil a naškrobil a kdovíco jiného ještě neprovedl. Inu, to víte, čert a rozumět prádlu! Selka činila, až se všecko třáslo, nakonec popadla ve vzteku valchu a mlátila milého čerta, uhoď, kam uhoď. A tu máš, jak ho s ní tak mlátila najednou prásk a valcha byla na několik kousků. No, to selku teprve jak se patří rozžlučilo. Chmatla milého čerta, šup s ním přes necky a valchovala mu prádlo na hřbetě. Ale teď už toho měl čert taky právě dost. Vyskočil, odplivl si, hodil selce úpis pod nohy, zařičel vztekem, až se otřásl celý statek, a marš tentam! Jen po něm trochu smradu zůstalo… Kráčel potom čert smutně po silnici, až došel do Prostějova.

Tam si sedl v hospodě do kouta, dal si nalít na zlost piva a přemýšlel, co počít, aby se nevrátil do pekla s bžundou. Mudroval a mudroval, až mu žíly na spáncích nabíhaly, konečně připadl na to, učit lidi pálit kořalku. Nápad se mu zdál dobrý a tak se hned do toho pustil. Prvně naučil pálit Prostějovské režnou (žitnou). A byl to věru nápad znamenitý! Od té doby, co se pálí na Hané žitná kořalka – nejproslulejší je právě prostějovská, tam dostali od čerta první a nejlepší recept – mají čerti s Hanáky lehkou práci, vlastně bez práce. Lidé ošemetnému a lákavému nápoji neodolají a v opilosti se hrnou do osidel pekelných sami.

Co je na pověsti O původu prostějovské žitné (Prostějov) (ne)pravdivého?

Historie výroby lihovin sahá v Prostějově až do 16. století, kdy 4.července roku 1518 bylo uděleno pánem Vilémem z Pernštejna právo vyráběti slad, vařiti pivo a páliti “kořalku” některým měšťanům prostějovským. Listina k tomuto právu se zachovala jako opis na pergamenu a je vevázána v pamětní knize města Prostějova.

The post Pověsti O původu prostějovské žitné appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

Když oral a vůl zapřažený v pluhu neposlouchal, popadl jej za rohy a uhodil s ním o zem. Převrátila -li se fůra s obilím, bylo pro něj hračkou vůz znovu postavit. Nebylo tedy divu, že i ti největší rváči měli z něj strach. Odešel sloužit do Holešova, jídlo, které dostával na statku mu nestačilo, proto často trpěl hlady. Snad jen jednou se do sytosti najedl. A bylo to tehdy, když jej advokát Mildschuk k pobavení všech vzal v Kroměříži do hospody a platil za něj všechno, co snědl. Tehdy vyjedl celou hospodu.

Podnikavý hostinský Janoch z Holešova začal Drásala ukazovat jako atrakci. Drásal si nechal ušít hanácký kroj a s hostinským cestoval po celé Evropě. V Paříži sklidil veliký úspěch. Manželka rakouského velvyslance Metternicha, kněžna Pavlína, nechala napsat divadelní hru tak, že hlavní roli v ní hrál Drásal. Vedle něj pak hráli nejmenší lidé, trpaslíci z celé Francie. Drásal je ve veliké krabici přinesl na jeviště a k pobavení všech trpaslíky z krabice vysypal. Představení sledoval sám císař Napoleon III. se svým dvorem a mnoho šlechty.

Napoleonovi se Drásal velmi zalíbil. Dal si jej zavolat. Drásal se hrdě hlásil ke svému hanáckému původu a řekl císaři: ,,Me Hanáce sme všeci tak velci jak já.“ Prý tím chtěl nahnat Francouzům strach z Hanáků.

V této době se mu velmi dobře dařilo. Našetřil si slušné jmění. Mimo to dostal spoustu darů od svých obdivovatelů. Od jedné hraběnky dostal zlatý řetěz z tak silných článků jako ukazováček dospělého člověka. Bydlel v Holešově v domě, který si koupil za 400 zlatých. Rád popíjel kořalku.
Povídalo se o něm, že když v zimě nastydl od noh, dostal rýmu až v létě.

Za jeho kostru mu obrovskou sumu peněz nabízelo britské muzeum. On však odmítl. Chtěl mít po smrti pokoj. Zemřel v roce 1885 v pouhých 44 letech. Je pochován na hřbitově v Holešově.

The post Šumpersko: Obr Drásal appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

I zvolili chropínského pána všichni jednostejně, bez sporů a různic, a jejich volbu chválili po vší zemi a radovali se z nového krále. Ten, aby poznal všechny končiny své moravské říše, objížděl zemi; všude ho vítali s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať požehnanou Hanou, ať na půlnoc í východ i západ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati; páni a zemané předháněli se o jeho přízeň, lahodili mu, lichotili, dary nosili, radovánky strojili a hlučné hody. Když se pak vrátil na chropínský hrad, zastesklo se mu. Zdál se mu příliš tichý a jako pustý, nic ho netěšilo, ani oddaná příchylnost jeho něžné, líbezné paní. Toužilť po hřmotné zábavě. Proto poručil dvořanům, aby vystrojili hody a pozvali k nim hojné a vzácné hosty. Páni a zemané v bohatých sukních kožešinou lemovaných, s lesklými šavlemi u nádherných pasů, v drahých čapkách s volavčím peřím sjížděli se do Chropína na pěkných koních v krumplovaných pokrovech. Sjížděli se ze všech končin země, že jim sotva stačil hrad a že čeledi jejich a koňstva bylo plné městečko. I byly na hradě hody, bylo veliké veselí, a ne jednou, ne dvakrát. Přes tu chvíli se panstvo sjíždělo po vůli pánově, besedovali, zábavy strojili, nákladná sedání a pokaždé dlouho hodovali a pili a pili.

Když se dělný lid navečer z pole vracel, hřmělo na chropínském hradě veselí; zvučely číše, struny a zpěvy při záři pochodní a svící. A když lid, pospav po lopotné práci, záhy zrána se bral zase na pole, bylo na hradě ještě hlučno. I hleděli vážně k panskému sídlu, starostně mluvíce, jaká to správa a co z toho bude. A pokaždé vzpomněli předobré paní králové. Litovali jí z té duše a povídali si, co zkouší, jak dobrá ta paní všecko to těžce nese a jak se straní radovánek, hodů, jež se jí oškliví. Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo ani jeho vlastní, ani královské jmění na takové hospodářství. Proto se jal ukládati veliké daně, nové a nové, větší a větší, a ukládal berníkům, ať žádnému nic nepřehoví, ať třeba i tisknou, když by poddaní nechtěli platit. Již nehleděl lid k chropínskému hradu vážně a s obavou, ale s hněvem a záštím, a již pronaříkali krále a kleli mu. Jen o králové se řeč neměnila. Ba ještě s větším pohnutím o ní mluvili, jak za lid u krále prosí, oroduje, aby ho tak neutahoval, netiskl. To pravdu mluvili; žádný však neviděl slz, jež králová o samotě, potají v hořkém pláči proplakala, nikdo neslyšel, jak králi z úzkosti o něho a z lásky, srdečně, mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbýval, jak se sklopenou hlavou, všecka se třesouc, vycházela a div že neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami. Až jednou král, když opět uložil novou berni a králová zase za lid prosila, tím popuzen, ve vzteku vytrhl meč a hnal se jím po své manželce tak prudce, že div uklouzla ze dveří ven.

V tom divokém hněvu poručil král, aby ji té chvíle hned vyvedli ze hradu, aby jí neměl ani na očích. A když vyhlédl oknem k bráně, děje-li se po jeho rozkazu, a když spatřil ubohou paní, chytl ho nanovo takový vztek, že vyraziv z komnaty, hnal se za ní s dobytým mečem. Ale králová ho zahlédla včas.

Než nikde neměla zastání, nikde ochrany. Ve smrtelné úzkosti hleděla kol: nikde však útočiště. Jen lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán široký a požehnaný, jenž svítil se na slunci krásně bělavý v ourodě bohatých klasů, v záblescích nesčetných vousin.
Vráz pohnula se tichá hladina širého lánu. Klasy se rozhoupaly a nad nimi se míhaly zlaté královniny vlasy. Prchala ječmenem, až pojednou v něm zmizela, zapadla jako ve zlaté tůni. A hned se zase ztišily vlny po lánu, hladina ječmene se zavřela, byla tichá jako v bezvětří; král doběhnuv darmo se ohlížel, kam zmizela jeho paní.

Ji našly pak vesnické ženy a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi, tam je pečlivě ošetřovaly, a královu synáčku daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmenu. Král se však o tom útulku dověděl, a nemaje lítosti ani se svým dítětem, dal manželku i syna pryč odvésti. Žoldnéři je zavezli do odlehlé končiny nějaké. Kam, nikdo nezvěděl. Ale králi pak nešlo z mysli, co se stalo. Často vídal usouženou tvář své líbezné paní, a často vzpomněl na jediného synka svého. To nejčastěji, když nabaživ se hostů, kvasů a pusté rozkoše, hledal samotu. A pak ho pojalo takové teskno, že poslal posléze pro manželku a dítě, aby se vrátily k němu na chropínský hrad. Poslové přišli, ale sami a vyděšení, a král ustrnul, když uslyšel, že paní králová a králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo, nikdo neví, kam by se poděli.

Král ihned poručil ztracených hledati. První se na hledání vydali Chropínští a z Přerovska všeho, a všichni ochotně, rádi, neboť šli pro milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. I jel tam, onam, neminul žádné končiny své říše, projížděl krajem, projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech, po lesích i slujích, až dojel do širého, tmavého hvozdu na hoře Záboru.

Tam zahlédl u černé jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. I ptal se zbožného starce, neví-li o jeho paní králové a synu Ječmínkovi. Vstal poustevník a stanuv proti chropínskému pánu, přísně na něj hleděl jako soudce a prorocky k němu promluvil:
“Pro své hříchy a vlny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě klnou, jemu budou žehnati. Věz, že ho nenajdeš, ani neuvidíš. Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejhůř sklíčena svými nepřáteli. Až se bude zdáti, že nastává zhouba jejímu lidu, tenkrát přijde Ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátele a osvobodí Moravu od cizího jařma. Ale ty jdi a čiň pokání!”

Zdrcen na mysli vrátil se král na svůj hrad. Poznal svou vinu, svědomí ho soužilo a touha po manželce a dítěti ho mučila. Jako mrak chodil chropínským hradem; lidem se vyhýbal, samotu hledal, až pojednou si sezval zase dvořany, hosty a hýřil. Než veselý ryk cizích ho neutěšil. Naráz nechával tabule, nechával hostů a bez klidu těkal za noci síněmi, nádvořím, až jednou zoufaje, skočil v bezednou studni hradskou.

Věštba poustevníka o synu chropínského pána letem se roznesla moravskou zemí a lid nepřestal čekati na krále Ječmínka. V chropínském zámku měli pro něj stůl stále prostřený a pokoje uchystány jako by měl každé chvíle přijíti. Čekali krále Ječmínka, čekali a hledali ho, Chropínští, z Přerova města, Žalkovští a jiní po všem Přerovsku. Každým rokem se shromažďovali po městech a dědinách, i zástupem táhli se zbraní v ruce krajinou, dědinami, poli a lesem, hledat žádaného, touženého krále Ječmínka, naději lepší budoucnosti.

A když bylo hůř a hůře, když poddaný lid za pozdějších věků sténal v robotě, utěšoval se králem Ječmínkem, věštbou o lepší budoucnosti. Když pak za císaře Josefa poddaným značně uvolněno, počínali všude po dědinách věřiti, že přišel zaslíbený král Ječmínek, že nastává toužená doba, kdy bude robota úplně zrušena a plná svoboda všem dána. Proto také lid ani neuvěřil, když došla novina, že císař Josef umřel.

Že je živ, takové přesvědčení se v lidu ujalo, a že se jen ukryl před pány, kteří nepřáli uvolnění selského lidu, že císař mešká v přestrojení mezi lidem a obchází dědiny. A říkali mu zase Ječmínek.
To byl nový král Ječmínek. Ale vrchnostem se nelíbil. Páni se ho báli a tušili, že v jeho jménu obcházejí dědinami nespokojenci, kteří lid štvou a pobuřují. Proto ho stíhali; za starodávna konalo se hledání tajemného toho krále ve všech obcích celého panství, a to v noci, všude v stejnou chvíli.

Vše, co bylo v panských službách, myslivci, hajní, myslivečtí mládenci, písaři z kanceláře, vrátný, mušketýři, všichni se rozešli se zbraní po osadách a prohlíželi dům od domu. Rychtář a konšelé musili jim býti nápomocni. A když v každém stavení vše bedlivě prohlédli, v jizbě, v komorách, ve sklepě, na půdě, a když tak celou vesnici obešli, zastavili se v hospodě, aby se posilnili na panské útraty.

Toho však, kterého stíhali, Ječmínka, nikdy nestihli. Ten chodil tajně mezi lidmi dál, tak lid věřil a utěšoval, že roboty přestanou, že bude všem dobře. V každé obci měl svého známého souseda nebo dva. K těm chodil na besedu, a to vždy v noci, když čeleď už spala. Přišel znenadání (byl prostředního věku a postavy dosti vysoké), v plášti z modravého sukna, s čepicí na hlavě, v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. A ty se svítily vždycky jako zrcadlo, třebaže pršelo, jen se lilo. A sám byl za deště také suchý, na plášti, na čepici ani krůpěje. To ho ten plášť tak chránil, že nezmokl a také jinak že nemusil spáti, ani jísti a ani píti, a že žádný ho neviděl, leda ten, kterého chtěl, aby ho viděl. Za tmy se zjevil, přišel zavřenými dveřmi, usedl za stůl, pohovořil, přeptal se svého známého souseda na všelicos, a nejvíce na to, jak se nakládá s lidem na robotách. Pověděl, že přijdou ještě hrubé platy na sedláky, že se bude platit daň ze všeho, i z koštěte. Ale to že bude to poslední, pak že ty nekřesťanské platy přestanou: i roboty že vezmou za své. Tak pohovořil, poseděl, chleba však neukrojil, náhle vstal a zas odešel, jak přišel zavřenými dveřmi, a nikdy neřekl, kam jde. A nikdy také nezůstal u nikoho na noc. A zase putoval sám tmavou nocí, zahalen čarovným pláštěm, těšitel lidu, putoval mokřinou, blátem, cestou necestou, klidný a jistý, nelekaje se svých pronásledovatelů. Nejednou je potkal, když šli se zbraní chytat ho a vázat. A on šel vedle nich svou cestou dále, král Ječmínek, všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje a víra v lepší budoucnost moravské vlasti, naděje a víra, jež přetrvala bouře věků, jež se nedá udusiti, neutuchne a bohdá nezklame!

The post Přerovsko: O králi Ječmínkovi appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.

V blízkosti Skrbeně se nacházel rybník zvaný Nadýmáček. Byl pěkně upraven – hráze jak se patří navršené, vyrovnané a hustým drnem porostlé, v rákosí hnízdily divoké husy a kachny a brodili se čápi, klid rušily pouze ptačí zpěvy a v noci žabí sněmování, tu a tam zakroužil nad vodami dravec. Nadýmáček byl domovem starého vodníka Vincka. Vincek byl zakrslý, nevzhledný, letitý jako omšelý pařez, ale učiněný dobrák a poctivec. Od tureckých válek, kdy se rozšířilo kouření, byl náruživým kuřákem. V patrnosti měl všechny vody stojaté i tekoucí, co jich na Olomoucku bylo, a věděl o všem, co se kde šustlo. Znal poměry na Člunovském rybníce, na Záhumeníku, neušlo mu nic na Rozvizdu, Okosme, Zakovci, byl uznávaným načelníkem vsi tamní chasy hastrmanské, a častokrát si vyšlápl na Vojtu, šviháckého vodníka z rybníka Nesyt u Holice, pojmenovaného tak prý podle brodivých ptáků nesytů, kteří sem zabloudili z teplého jihu. Vojta byl dobrodruh, věčně zamilovaný floutek a ještě k tomu uličník. Děvčatům z Holice strojil všelijaké úklady.

V tamním mlýně měli dcerku jako orosený květ, Anička se jmenovala. A k ní vodník Vojta prudce zahořel láskou, která hory přenáší a vody zdvíhá. Každý večer přicházel k mlýnu a nahlížel do světničky, kde děvče spalo. Byl vyšňořen opravdu jako ženich. Na hlavě červenou čepičku, boty z měkoučkého kordovanu, jenom z cípu přiléhavé kamizolky mu kapala voda. Ťukal na okénko a když se nedočkal, vší silou bušil na okno i na dveře, že z toho šla hrůza a všichni ve mlýně se roztřásli strachy. Až jednou si na zamilovaného hastrmana počíhal mládek a důkladně ho přetáhl provazem, smočeným ve svěcené vodě. Poněvadž vodníkovo studené srdce plálo žhavou láskou, měl mlynář do rána pohromu. Náhon byl zavalen balvany, voda se vylévala z břehů, mlýnská kola byla zaseknuta. Ještě dobře, že sekerník včas přišel na tuto zlomyslnost. Zklamanému Vojtovi se v Nesytě znelíbilo. Odešel na opačný konec města a usadil se v mlýnské strouze v Hejčíně.

Tam se nějaký čas ještě trápil marnou láskou, fňukal a kvílel za měsíčních nocí na shrbené vrbě, barevné pentličky již nevěšel, nemastil si vlasy rybím tukem, ani je hladce nečesal, pustl a chřadnul. Protože však byl lehké mysli, dostal se časem ze všeho bolu a žalu a vyváděl pak na hejčínských lukách kousky, o kterých se podnes vypráví a pro něž se stal Vojta nejpopulárnějším vodníkem na Olomoucku. Jednou šla panímáma Zavadilka z Hejčína domů do Černovíra. Aby si zkrátila cestu, namířila si to přes louky podle vody. Stmívalo se, ale do noci bylo ještě daleko – bylo to nějak po žních tož jaké strachy “Pán Bůh s námi a zlé pryč,” řekla si panímáma a zahleděla se do dálky na chrám Panny Marie Svatokopecké. Když se blížila k lávce, položené přes potok, zaslechla dětský pláč, a uviděla, jak se v rákosí zabělala košilka malého chlapečka. Rozběhla se a vztáhla po něm ruce, aby nespadl do vody. Myslela, že matka tu někde nablízku žne trávu a že se dítě bez dozoru zatoulalo do těchto nebezpečných míst.

Vtom hup a žbluňk, košiláček skočil s rozpustilým smíchem střemhlav do vody. Voda pěnivě zavířila, kola se na hladině uzavřela ani bublinka nevyplula. Byl to hastrman Vojta. Jednou se zase kmocháček Coufal vracel do Chomoutova. Měl ve městě nějaké řízení a večer spěchal po cestě hejčínskými loukami. Byl zamyšlený a k tomu ještě silně nahluchlý a přece za sebou zřetelně slyšel pleskavé kroky, jako když se kluci brouzdají v blátě po dešti. Obrátil se – a hle, Vojta. Jenomže kmocháčka nepřelstil. Pantáta se požehnal a svatá jména vzýval, a to hastrmanovi nedělalo dobře. Stařeček Florián Švestka se hned tak honem ničeho nelekl. Byl na vojně, viděl kus světa, život se s ním nemazlil a tak měl na všechno svůj názor. A jednou také šel polní cestou, právě když kvetla rež, díval se po slibné úrodě – a z ničeho nic stanul před ním chasník, a aniž dal křestanské pozdravení, ptal se huhňavě: “Kožiš?” Výměnkáři totiž trčela z kapsy dýmka a měchuřina s tabákem. “E te sloto milijonská, zpropadená!” zvolal pohněvaně Florián Švestka a ohnal se holí po hastrmanovi, který s šišlavým láním a hrozbami odskákal do blízké kalužiny, v níž se proměnil v ohyzdnou žábu a hbitě se zavrtal do bláta.

Stařeček nebyl skoupý, byl by mu dal i nacpat. Ale musela by ta holota hastrmanská s ním jinak mluvit. Nepozdravit a dokonce tykat, toho jsou jenom hastrmani schopni. Od té doby říkal každému nevychovanému synkovi: “Te hastrmane milijonské.” Líčil-li Vojta na děvčata, bral na sebe podobu sličného mládence, až na ten stále kapající šos kabátu. Nectné šprýmy se ženskými mu starý vodník Vincek velice zazlíval. Byl dbalý hastrmanské cti a sám nikdy nikomu neublížil. Lecjaká nepřístojnost se svádí na hastrmany, zatímco lidé jsou plní špatností. Na člověčí lásku Vincek nedržel. Mnoho viděl a leccos zaslechl u řeky ve vrbovém mlází, v němž roztoužení milenci hledali samotu. Všechno to milostné blouznění bylo podle Vincka klam a šálení. Z Nadýmáčka byl do Olomouce pěkný kus cesty. Pro Vincka to byla docela příjemná procházka. Síly cestou neztrácel, protože kaluží a mokřisek bylo cestou dost.

V Olomouci se mu líbilo, nejvíc kašna Tritonů s delfíny a vodníky. Byl na toto sochařské dílo jak náleží pyšný, protože představovalo dávné vodní božstvo. Zde se obyčejně uvelebil a cítil se velmi dobře, jakoby pod ochranou a v bezpečí. Však také tato kašna byla stále jako nová. Vincek nestrpěl, aby se na ní usazoval mech a kazil kámen, a za pozdního letního večera, když město usnulo a jenom voda v kašně konejšivě šplouchala, se pohodlně posadil na její okraj, zakřesal, ohníček poskočil a dýmka se rozdýmala. Podle zapalování fajfky poznal Vincka hlásný na radniční věži. Z ochozu věže byl pěkný rozhled a město se všemi svými jednotlivostmi leželo jako na dlani. Hlásný celé dny a noci shlížel na hřebeny střech domů, napěchovaných v tuhém prstenci hradeb, na to, jak se řady domů lámou do ostrých úhlů a zase sbíhají v dlouhých liniích a jak se z této změti dmou kopule chrámů a věže kostelů a kaplí. Jiskřící Vinckova dýmka vždycky zvábila hlásného dolů ke kašně k rozhovoru s dobromyslným vodníkem.

Hastrman Vincek mnoho pamatoval a mnoho věděl. Svůj věk měřil podle povodní. Tu velkou vodu, co právě po vánocích roku 1538 zaplavila Olomouc a natropila velké škody, při níž sedm pradlen přišlo o život, sám nezažil. To ještě nebyl na světě. Pochyboval, že by v tom tenkrát měli prsty vodníci. Náhlá obleva a bortící se ledy, to je hotové neštěstí i bez škodolibého hastrmana. Nepřipustil ani, že by nepřátelské vodní živly byly zavinily náhlou smrt konšela Jiřího Suchařípy při rybolovu o sv. Havlu 1569. Je pravda, že Jiří Suchařípa byl zbohatlý sladovník lakotného srdce a byl by zasluhoval něco na pamětnou. S nikým neměl soucit, přál jen sám sobě. Jedl a pil, pil a jedl, zvláště obecní trachtace mu šly k duhu tak, že všecek z toho blahobytu zbrunátněl. O řečeném svatohavelském výlovu se zase pan konšel na útraty obce činil seč byl. Vydatná sousta masa pečeného, smaženého i v pikantních omáčkách vařeného svědomitě zaléval dobrým uherským vínem. Mnoho vrchovatých mís tenkrát spořádal, nežli spokojeným říhnutím dal najevo, že hodokvas je pro něho skončen. No a pak si vyšel na vzduch, klopýtl, zachroptěl a bylo po něm.

Hastrman mu prý schválně podrazil nohy. “Nesmysl,” durdil se Vincek. “Šlak přetrhl nit poživačného života konšelova.” A dobrák Vincek vyvracel i povídačku o tom, že jakési ženě v Dolanech se narodila v pondělí po druhé neděli postní 1597 dvojčátka, bříšky k sobě přirostlá, protože prý se shrabujíc listí poblíž lesní tůně, zhlédla v hastrmanovi, skotačícím s vydrou. Podle Vincka si měla, jsouc tak jemnocitná, odplivnout a bylo by dobře. Neštěstí s novorozenci by ji bylo asi stejně potkalo, ale nebyl by alespoň ostouzen hastrmanský stav. “Ano, jsou někteří vodníci filutové vykutálení,” přiznával Vincek. “Vodník Kuba tuze rád někdy přerval hráz u mlýnského náhonu na Plejchu, když tam koncem 16. století hospodařil Jan Hirsch, měštěnín olomoucký. Proč obracel pan Hirsch vodu směrem k Hodolanům a vydával celé město v nebezpečí záplavy?” Zkušený Kuba chtěl přesvědčit pana otce, dokládal Vincek, o nesmyslnosti všeho jeho mlynářského počínání. “To je dávno pryč,” mávl starý hastrman rukou, až plovací blány zamlaskaly.

Od té doby, co dala Marie Terezie vybudovat z Olomouce pevnost a obehnala ji množstvím vod, je hastrmanům hej a nemají kdy na škádlení nebo trápení lidí. Až na hejčínského Vojtu. Ten už asi jinačí nebude. Onehdy chtěl postrašit tetičku Vysloužilku. Přihnal se k ní v podobě psa. Oči mu zeleně svítily, i hrubá srst světélkovala do zelena, ale protože si ho tetička vůbec nevšímala, běhal sem a tam, štěkal, vrčel, zuby cenil, a zase okolo ní a tak pořád, div tetičku neporazil. Několikrát frkl do různých myších děr, pak si sedl na zadek a chvíli se po něm vozil, a dělal všechno to, co psi dělávají, i zívat začal, div si nevyvrátil čelisti. Tetička však šla právě od dominikánů z požehnání a když se psisko nepřestávalo ježit a na ni dorážet, vyňala ze záňadří škapulíř – a to jste měli vidět, co Vojta – pes vyváděl. Kňučel, po břiše se plazil, ale tetička beze slova promluvení, škapulíř v ruce, hnala ho až ke svému stavení a tam na něho poštvala chundelatého Cikána. Ten pak dal Vojtovi co proto.

Vincka rádi vítali i kramáři na trhu nebo připletl-li se mezi ně o pouti. Věděli, že dobře prodají, neboť věřili, že jim přináší štěstí. Zvali ho k sobě a hostili mlékem, kterým se mu vždy zavděčili. Proč se rád dává počastovat mlékem, každému ochotně vysvětlil. Vinckovi se kdysi dostal do rukou cestopis “Milion” a velmi ho zaujal podrobný popis tatarské říše, v níž benátský kupec Marco Polo strávil plných čtyřiadvacet let, i obšírné líčení přepychu na dvoře velkochána Kublaje. Při hostinách se podávalo chlazené mléko ve stříbrných pohárech, a pil-li veliký chán, padli všichni hosté na zem a hudba hrála tak dlouho, dokud nedopil a nepodal prázdnou číš pážeti. Každoročně koncem srpna konával Kublaj ve svém letním paláci s pozlacenou třtinovou střechou mléčnou slavnost.” Obětoval totiž tatarským bohům a duchům mléko posvátných bílých kobyl tím, že je zlatým rozprašovačem stříkal do větru. Vzdělaný Vincek z toho usuzoval, že je-li mléko v takové vážnosti a oblibě daleko za mořem, ctí je a požívá s rozkoší i on, starý náčelník hastrmanské družiny na Olomoucku. Mléko totiž není jen nápoj zdravý, ale dokonce císařský! Dávno již není na Olomoucku vodníků. Vytratili se, když byla zrušena olomoucká pevnost a široké okolí odvodněno. Zbyly po nich jen pověsti. Jako poslední se odstěhoval, neznámo kam, hejčínský Vojta. Na místě starodávného mlýna byla postavena elektrárna – a to již není žádné živobytí pro pořádného hastrmana.

Co je na pověsti O hastrmanech (ne)pravdivého?

Pověstí o vodnících kolovalo na Olomoucku velmi mnoho a věřilo se jim ještě v minulém století, kdy kolem města bylo podstatně více ramen Moravy a různých mokřisek než je dnes. Kašna Tritonů, původně umístěna na malém prostranství na rozcestí ulic Denisovy, Ztracené, Ostružnické a Pekařské, přenesená v roce 1890 na dnešní místo na náměstí Republiky, vznikla v roce 1709 podle návrhu olomouckého kameníka Václava Rendera, který zhotovil její nádrž. Autorem sochařské výzdoby však byl cizí, pravděpodobně pocestný sochařský tovaryš, který sousoší dvou vodních mužů (Tritonů) a dvou delfínů, nesoucích mušli, zhotovil pod Renderovým dozorem.

The post Olomoucko: Pověsti O hastrmanech appeared first on Školáci.com - pro rodiče a učitele.