Žežuličko, kde jsi byla,
žes tak dlouho nekukala?
Seděla jsem na buku,
volala jsem kukuku!
Kačer pan a kachna paní
s káčaty jdou na plování.
Každé káče z břehu skáče,
kola dělá jak koláče.
Čápi velká hnízda mají,
na komínech přebývají.
Lidé rádi hledí zdola
na ta velká čapí kola.
Vrána letí, (překřižte ruce dlaněmi vzhůru
a zaklesněte je do sebe za palce, ostatními prsty pohybujeme)
nemá dětí.
My jich máme
jako smetí.
My je máme,
neprodáme, (odmítavě zakroutíme hlavou)
protože je rádi máme. (pohoupáme, dáme pusinku, obejmeme)
Vrána letí, nemá děti,
my je máme,
neprodáme,
sami si je vychováme.
Usnul vrabec za komínem,
tichounce tam dřímá,
přilož, Jirko, ještě souček,
ať mu není zima.
Krákorala černá vrána
krákala na havrana:
Milý strýčku havrane,
kdy už jaro nastane?
Ťukám, ťukám zobákem,
abych probudila zem.
Ťukám, ťukám do sněhu,
bez jídla a noclehu.
Ťukej, ťukej, milá vráno,
jaro přijde – možná ráno.
Vlaštovičko, leť,
už je na tě čas.
Listí žloutne, poletuje,
po strništích vítr duje,
bude brzo mráz.
Vlaštovičky, vlaštovičky,
povídalky, švitořičky,
už nám z dálky jaro nesou,
na domov se celé třesou.
Prohlédly si, kde co leží,
hnízda, dvorky, špičky věží.
Havrane, havrane,
Kdypak jaro přijde,
rozhlížíš se ze stromů,
kdy sluníčko vyjde?
Havrane, havrane,
opusť svoje sídlo,
jaro už se v kalužích
na cestičce shlídlo.
Havrane, havrane,
už zbývá den pouhý,
neudělej sluníčku
na kabátku čmouhy.
Počkej brachu,
Zanech strachu,
Těch dnů bude ještě více,
Než probudí sluníčko
Jívám z jehněd svíce.