Znáte všichni princezničku
co má hvězdu na čelíčku.
Zlaté vlasy dlouhé k pasu
zdůrazňují její krásu.
Nosí kožich z šedých myší,
od chudých se přece liší.
Znáte všichni princezničku
co má hvězdu na čelíčku.
Zlaté vlasy dlouhé k pasu
zdůrazňují její krásu.
Nosí kožich z šedých myší,
od chudých se přece liší.
U kolébky ženy stojí,
král vše vidí,
proč se bojí?
Sudba zněla rázem, hned:
Bude krásná jako květ.
Jedna z nich však dodala:
Co kdyby se prospala?
Služebnictvo růže seká,
stejně víme
co je čeká.
Zabloudily děti v lese,
Mařenka se strachy třese.
Jeníček ji vede,
to ještě svede.
Najednou chalupa.
Mařenka nedutá.
Celičká z perníku,
zatáhlii za kliku.
Babizna s lopatou
má kočku chlupatou.
Děti však vyhrály,
na babu vyzrály.
Kdyby mi tak někdo řekl, třeba kamarád,
prodej mi tu svoji mámu, dám ti za ní hrad.
Zazvonil bych na to smíchem, jako velký zvon,
nedám ti ji, ani kdybys dával milión.
Neprodám ji, neprodám, ani za nebe.
Nechám si já maminečku jenom pro sebe!
V jedné chaloupce žila koza se svými kůzlátky. Jednoho rána šla koza jako obvykle na pastvu. Když odcházela, varovala malá kůzlátka: „Kůzlátka, děťátka, já jdu na pastvu, abych měla pro vás mlíčko, ale vy buďte hodná a nikomu neotevírejte. Mohl by přijít vlk a všechny vás sežrat.“
Za okny ale kozu slyšel vlk a rozhodl se, že na kůzlátka vyzraje a sežere je. Proto počkal, až koza odejde a potom zaťukal na dveře. „Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“ Celý článek »
Byla jedna chudá vdova a měla jen jednu dceru, a té říkali Liduška. A že neměly žádných polí, ba ani jedinké kravičky, živily se přádlem. Liduška byla sice velmi hezké a způsobné děvče, ale měla od sebe tu chybu, že byla náramně líná a kdykoli měla sednouti ke kolovratu, dala se vždycky do pláče, a když ji matka přece k tomu přivedla, nestálo to její přádlo ani za řeč. Jednou to ale matku již omrzelo, i rozhněvala se a dala jí pohlavek. Tu se dala Liduška do náramného pláče a nářku, až to bylo Celý článek »