Dnes jsou dinosauři v módě.
Ale možná, k vaší škodě,
neví ani jeden kluk,
že žil také dinovlk.
Celý článek »
Dnes jsou dinosauři v módě.
Ale možná, k vaší škodě,
neví ani jeden kluk,
že žil také dinovlk.
Celý článek »
Sluníčko už krásně hřeje,
usmívá se vesele,
skřivánek, svou píseň pěje,
láká nás ven z postele.
Celý článek »
Pastelkou si čmáráme,
(stoj + ukazujeme čmárání rukou)
dlouhé čáry děláme
(stoj + ruka ze strany na stranu)
Celý článek »
Královským majetkem býval Veliš i krajina kolem a počátkem 14. století byl asi založen hrad.R.1316 jej držel Půta z Frýdlantu, po něm Vartenberkové spolu s městem Jičínem, pak Jiří Poděbradský a syn, Samuel z Hrádku a Valečova, pak Trčkové z Lípy, z nichž Vilém Trčka v letech 1593-1596 hrad znamenitě přestavěl. Roku 1606 koupil hrad a celé rozsáhlé panství Mates z Celý článek »
Tam, kde řeka Ohře omývá děsivé skalní stěny a protéká prstencem kopců Slavkovského lesa, ční dlouhé věky hrad Loket, který je stejně jako ostatní hrady opředen tajemstvími. Říká se, že na hradě žije skřítek ve splývavých šatech, který má rozcuchané vlasy propletené jehličím. V jedné ruce drží kartáč a ve druhé knihu. Pidimužík se prý vynořuje ze svých úkrytů a snaží se učesat rozcuchané děti.
Celý článek »
Na ozdobném průčelí staré radnice pardubické byl městský znak, jejž držela mohutná postava Herkulova, totiž v červeném poli půl bílého rejtharského koně s levou nohou zdviženou, jehož, jak níže hlásal latinský nápis: “Arnošt, první arcibiskup Pražský, užíval toho znaku, jejž nyní, císaři, má tvé město” – užíval první arcibiskup Pražský. Páni z Pardubic, z jejichž rodu pocházel, darovali jej městu. Poslyšme, jak jej sami získali..
Celý článek »
Žili, byli v jedné chaloupce dědeček a babička. Dědeček byl velice mlsný a jednoho dne povídá. Babičko, prosím tě, neusmažila bys mně zase koblížky? Umíš je takové dobré, sladké. Babička povídá: „Ráda bych ti dědečku usmažila koblížky, ale máme v komoře už jen zbytek mouky.“ „Tak mně usmaž alespoň jeden koblížek.“ Prosil dědeček. A tak babička udělala dědečkovi jeden maličký koblížek. A protože byl ještě horký, dala ho na okno, aby vychladnul.
Celý článek »
V paměti obyvatel zůstával Tachov jako město klášterů a řeholních řádů. Už za časů kněžny Drahomíry ležel v údolí nedaleko města veliký černý kámen. Scházeli se u něj pohané a přinášeli obětiny svým bohům. Leč i sem se rozšířila křesťanská víra. Právě tady se rozhodli mniši postavit svůj klášter. Stavba ještě nebyla dokončená, když se u kamene začalo během noci objevovat čtrnáct světýlek. Svou mihotavě modrou září osvětlovala celé okolí. Proto se u kamene začali scházet místní obyvatelé, přicházeli i křesťanští poutníci, až zde mniši z kláštera začali sloužit večerní pobožnosti. V kraji ovšem bylo nemálo pohanů, kteří se nové víře bránili.
Celý článek »
Za časů vlády Vohburgů našel chudý sedlák při cestě za robotou na loketský hrad, v místech dnešního Horního Slavkova, novorozeného chlapce. Vzal jej s sebou a předal miminko markraběnce Janě. Ta se hošíka ujala a pokřtila ho jménem Jan. Po svém nálezci nosil příjmení Svatoš. Dospěl ve statného jinocha, který nalezl své zaslíbení ve vědách. Jednou zadumaně seděl u břehu Ohře a hleděl do jejích vln. Najednou se z nich vynořila krásná víla a pravila: „Znám tvé tužby a naučím tě všemu, po čem prahneš. Ale musíš mi slíbit, že se nikdy nezaslíbíš jiné ženě.“
Celý článek »
Zbrojnoš Vlček byl odsouzen loveckým soudem za přípravu vraždy Jindřicha Prakšického ze Zástřizl, toho času pána na Buchlově. I po mnoha mučeních stále tvrdil, že je nevinen. Když pak měl být už popraven, v zoufalství projevil své poslední přání. Vytrhl na nádvoří malou lípu i s kořeny a korunou ji zas zasadil do země. Řekl pánům, že když se do jara zazelenají kořeny je to důkaz Celý článek »