Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Pionýr se zapojování různě handicapovaných dětí do běžné činnosti ve svých kolektivech věnuje dlouhodobě. A nebrání se ani dětem autistickým. I když pak v oddílech mnohdy nastanou krušné chvilky, když se chce, dá se vše zvládnout. Jak to pak vypadá v praxi, líčí příběh o Alešovi.
Pro naše vedoucí, ale i pro pedagické pracovníky jiných organizací a škol, i pro rodiče, slouží nepřetržitě naše pionýrská poradna, najdete ji na www.pionyr.cz/inspirace/poradna .
Naše začátky s Alešem byly velmi těžké. Aleš je autista. Do oddílu ho přivedla jeho sestra Martina. Často o něm mluvila. Její vyprávění o něm bylo někdy docela zvláštní, někdy humorné a jindy nám zase naskakovala husí kůže. 
Pro nás bylo jeho chování nesrozumitelné. Pak stačila chvilka s Alešem a řada věcí z vyprávění se stala skutečností a opravdovým prožitkem. Kdo to nezažije a nezkusí, naprosto nepochopí a může sedět na mnoha seminářích a přečíst spoustu knih o autismu. Žádný z nás si nic z toho nedokázal představit, nikdo z nás na „práci“ s Alešem nebyl připraven. Bylo to, jako když neplavec skočí do rozbouřeného moře a má plavat.
Na oddílových schůzkách nás zpočátku Aleš naprosto ignoroval, nepodíval se nás, spíše se díval přes nás. Jeho pozornost upoutaly věci, které jsme měli v klubovně. Nehrál si s námi, prostě nechápal pravidla her a navíc měl omezenou slovní zásobu. Někdy opakoval stejná slova pořád dokola, někdy vykřikoval hesla a někdy začal echolálicky (echolálie = opakování slov bez porozumění významu, pozn. red.) opakovat větu, která se mu asi zalíbila. Po určité době se však začal zapojovat do zahajovacího rituálu naší oddílové schůzky. Ten byl stále stejný, s danými pravidly, neměnný. Aleš se naprosto přirozeně díky svému pozorování zapojil. Měli jsme z toho velkou radost. Další začleňování do aktivit
se nám však nedařilo. Pobýval v klubovně s námi, ale vlastně byl sám. Zaujaly ho různé stavebnice a někdy nechtěl jít domů, protože neměl dostavěnou stavbu. Lpěl na dokončení, a když mu nebylo vyhověno, začal se projevovat agresivně. Při jedné hře na pozornost jsme však opět žasli, protože Aleš zcela přirozeně začal jmenovat věci, které byly ukryté. Vyjmenoval je všechny. Dokonce popsal i barvy věcí a jiné detaily, na něž jsme se my ostatní vůbec nezaměřili. Náš život s Alešem plynul bez velkých problémů. Stal se členem našeho oddílu a my ho brali takového, jaký byl. Nic jsme ve zvycích a dané struktuře oddílového života neměnili a Aleš byl spokojený. Pokud jsme šli na výlet nebo mimo klubovnu, vždycky následoval jasný popis trasy a programu. Aleš pak získal jistotu a neprojevoval se svými obvyklými způsoby. Někdy však vysvětlení nepomohlo a Aleš dostal záchvat vzteku a začal ječet, mlátit kolem sebe rukama, nebo si lehl a kopal kolem sebe. Tohle všechno jsme znali z vyprávění Martiny, ale když se to stalo poprvé, tak to jsme byli všichni hodně zaskočení.
Aleš velmi rád doma s maminkou vařil. Měl svoji kuchařku, tvořila ji s ním maminka a byla celá obrázková. Byl tam přesný postup oblíbených Alešových jídel. Jeho zájmu jsme využili na jedné naší víkendovce, kde Aleš patřil do týmu, který se staral o stravu. Musím říct, že vedoucí, kteří se s ním podíleli na přípravě stravy, získali nad hlavou zlatou auru, protože to byly dva dny života v přesně dané
struktuře a pevně daných zafixovaných rituálech. V kuchyni se vše řídilo Alešovými pravidly, a pokud někdo něco udělal jinak, pak bylo z kuchyně slyšet ječení a práskání pokli
čkami. Po výpravě dostal Aleš „Řád zlaté vařečky“ a vedoucí slib, že příště nebudou v týmu kuchařů, dají možnost jiným. Všichni byli vlastně odměněni. Aleš pak nosil řád i na schůzky oddílu, někdy se pro něj musel vracet, protože ho zapomněl doma. Byl na něho pyšný a všem ho pořád dokola ukazoval.
Aleš s námi do oddílu chodí stále a my se snažíme, abychom mu pomohli porozumět, alespoň částečně, věcem a dějům kolem nás. Někdy se nám to daří více, jindy méně. Někdy je to pokus / omyl, někdy je to peklo, jindy zase malý zázrak. Každopádně ho máme rádi!
kolektiv autorů
„Děti s autismem se jen těžko přizpůsobí spontánní a proměnlivé hře, ale mohou mnoho získat, je-li prostředí přizpůsobené jejich požadavkům.“Z knihy Autismus a hra,
Jannik Beyer a Lone Gammeltoft
