Vojtíškova babička byla vyhlášená kuchařka. Jak by také ne, když dlouhá léta vařila v Praze v hotelové kuchyni pro hosty z celého světa.
Teď ale bydlela tam, kde její vnouček Vojtíšek a vařila pro děti v mateřské školce, do které chodil. A vařila jim báječně. Uměla nejlepší bramboračku široko daleko, po jejích koblížkách se vždycky jen zaprášilo a špenát uměla takový, že ho jedla i Madlenka, a ta měla nejmlsnější jazýček. Ale úplně nejvíc dětem chutnaly její borůvkové knedlíky.
V létě, sotva se rozednilo, už spěchala do lesa a než se děti sešly ve školce, zadělávala na knedlíky a přebírala čerstvě natrhané borůvky, aby mezi nimi nezůstal ani lísteček. A v poledne už si všichni pomlaskávali nad tou laskominou a pusy měli modré ještě cestou domů.
Babička chodila do lesa ráda. Nejen na borůvky do knedlíků. Taky na jahody, na maliny a nejraději ze všeho na houby. Jednou se takhle prodírala mladou smrčinou a plnila košíček hnědými hlavičkami hřibů, když tu najednou zaslechla podivné štěbetání. Nepodobalo se to ptačímu zpěvu ani bzučení lesních včel. Nepodobalo se to ničemu, co kdy v lese slyšela. Zbystřila pozornost a hledala, odkud ty zvuky přicházejí, až na to přišla. Vycházely z malé jeskyňky pod kořeny zapomenutého pařezu, zatarasené větvičkami a kamínky. Babička si klekla do jehličí a snažila se zjistit, kdo tam je. Upírala pohled přes brýle do temné díry a rozpoznala že se tam tísní několik tvorečků, ne větších než její hrneček na kávu. Ten krajní si povšiml, že se na ně zvenčí někdo dívá:
„Pst, někdo tu je, někdo nás poslouchá a co hůř, někdo nás pozoruje,“ sykl.
„Ó, to je potíž, to je potíž! Říkal jsem vám, abyste mluvili tiše, ale vy, neposluchové, nedbáte na dobré rady. Teď bude zle, bude zle“ lamentoval jiný hlas.
„Co si počneme, co si počneme?“ Vyděšené hlásky svědčily o tom, že tvorečkové mají strach.
„Pojďte ven a povězte mi, kdo jste a čeho se tak bojíte? Třeba bych vám mohla pomoct,“ oslovila je babička a odstraňovala kamínky a větve ze vchodu.
„Nech to být, my ven nesmíme,“ nesměle odpověděl krajní mužíček a snažil se odstoupit co nejdál od uvolněného průchodu.
„No to bych se na to podívala,“ rozhořčeně řekla babička, „kdo vás tam zavřel a proč?“
ilustrace: Tereza Bartošová
Chvíli bylo ticho, človíčci se jen postrkovali a odstrkovali, až jeden z nich srdnatě pokročil dopředu a vysvětlil babičce, o co jde:
„Zavřel nás sem lesní muž Budižkničemu. Pochytal nás na louce u potůčku, když jsme si prali a sušili košilky. Chce, abychom mu vařili. Ale copak my to umíme? Vždyť jsme tak maličcí, že ani hrnec neuneseme.“
„Hmmm, a copak by si lesní muž rád dal dobrého, to vám neřekl?“ Babička je vyzvala, aby vyšli ven a ničeho se nebáli. Tvorečkové opatrně opouštěli jeskyňku jeden po druhém, opatrně se nerozhlíželi, připraveni okamžitě se vrátit zpět, kdyby bylo třeba.
„Má nejraději borůvkové knedlíky. Však je právě někde sbírá a pak nás čeká pěkná šlamastika. Vždyť my ani nevíme, jak na ně zadělat těsto,“ postěžovali si.
„To nechte na mě, já už to s ním vyřídím. Ale kdo vlastně jste?“ Babička seděla na pařezu a prohlížela si je na denním světle. Byli to okatí, pačesatí a fousatí chlapíci.
„Jsme houboví mužíčci. Našim úkolem, je pečovat o hříbky, klouzky i muchomůrky, aby krášlily les a přinášely užitek lidem i zvířátkům,“ odpověděl jeden a ostatní souhlasně přitakávali.
„A co děláte v zimě?“ Babička se zvědavě naklonila k mládencům.
„Ale babičko, copak ty, taková zkušená žena nevíš, že houby rostou po celý rok. My máme dost práce i v zimě.“
Babička to opravdu nevěděla a ráda se dala poučit. Mužíčci jí povídali, jak se to má se zimními druhy hub, kde se dají najít a jiné zajímavosti a čas utíkal.
Najednou se ozvalo dupání a praskání a supění a hudrování a smrčinou se prodral k pařezu ošklivý lesní muž Budižkničemu. Svému jménu dělal věru čest! Borůvek nesl sotva dvě hrsti a hned spustil bandurskou:
„I vy jedna holoto, tak vy si myslíte, že mě přechytračíte. To jste se spletli, panáčkové. Alou do jeskyně a vařit! A nepřejte si mě, jestli v poledne nebudu mít na stole talíř sladkých, nadýchaných knedlíků!“ Oblízl se a labužnicky zamlaskal.
Otočil se k babičce, ale než stačil otevřít pusu, babička se postavila, založila si ruce v bok a spustila:
„Nestydíš se, chlapisko jedno nevycválané, ubližovat takovým maličkým človíčkům. Copak se to sluší, nechat je dřít, aby ty ses měl dobře a mohl se cpát knedlíkama? Jestli si chceš pochutnat, budeš muset přiložit ruku k dílu. Sypej pro dříví! A ty panáčky necháš jít si po své práci, ti tu nejsou pro tvou lenost, ti mají cosi užitečnějšího na starost.“ Budižkničemu se mračil jako kakabus a vrtěl hlavou, že ne a ne! Ale babička se nedala, zamračila se a zahrozila prstem, aby mu ukázala, že neposlechne-li, vypráší mu kožich. Lesní muž se zalekl. Babička nevypadala, že by ji bylo radno neposlechnout! Zabrblal cosi pod vousy a ustoupil mužíčkům z cesty. Ti na nic nečekali a rozběhli se do lesa, sotva babičce poděkovat stačili.
„Tak se dáme do díla. Anebo, víš ty co? Pomůžeš mi natrhat borůvky i pro děti, uvařím je pohodlně ve školce a sem ti jich donesu plnou mísu. A přinesu ti pokaždé, když je budu vařit dětem, ale ty mi za to slíbíš, že necháš houbové mužíčky na pokoji a ještě se s nimi rozdělíš.“ Budižkničemu byl ochotný za borůvkové knedlíky slíbit i modré z nebe. K jeho cti je nutno dodat, že svůj slib řádně plnil a babička taky. Knedlíky mu nosila pravidelně a dokonce občas přinesla i misku guláše nebo krupicové kaše. Asi jim chutnalo, misku našla vždycky dočista vymytou a plnou čerstvých hub. I v zimě!
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Helena Kopečná
