Ani samotný ďábel nebyl Švédům v obléhání města Brna v polovině 17. století nic platný. A to už je co říci! Když zklamalo i samotné peklo, ztratil generál Torstensson již všechnu naději a sílu k boji se zatvrzelými obránci. Mrzutě se posadil do pohodlné lenošky před svůj velitelský stan a, vztekle brblaje, poručil si pohár vína. Bláhově si myslel, že alkoholem svůj neúspěch spláchne. Ale kdež! Jakmile pozdvihl nádobu k ústům, zaburácel ze špilberských hradeb výstřel a dělová koule, která se vzápětí přihnala, ji roztříštila na tisíc kousků. Generál zbledl jako stěna a notnou chvíli nebyl schopen slova. Pak se však vzchopil a rozčileně poznamenal: “To byl skutečně mistrovský výstřel! Jen tak tak, že jsem unikl jisté smrti. Nuže, přineste mi menší pohár, aby neměl ten čarostřelec tam nahoře tak jistý cíl!” Ale je možné, že se všechno seběhlo docela jinak.
To jel tenkrát generál Torstensson se svými důstojníky na obhlídku bojové situace a dostal se až do blízkosti bašty nedaleko kláštera svatého Tomáše. Vtom ze Špilberku přilétla dělová koule jako blesk a trefila vojáka po generálově levici. No co vám budu povídat, na místě byl mrtev! Když se švédský generál Lennart Torstensson jakž takž vzpamatoval a ovládl svého splašeného koně, postavil se prý ve třmenech a se slovy: “To mi draze zaplatíš!” zahrozil neznámému ostrostřelci na Špilberku pěstí. K žádnému splacení dluhu však vůbec nedošlo, neboť Švédové města Brna, a tím spíše hradu Špilberku, nikdy nedobyli a nakonec přece jenom odtáhli, tváříce se jako spráskaní psi.
