Horní Vltavice – Do konce století zbývalo už jen pár měsíců, ale faráři v Horní Vltavici nebylo souzeno se ho dožít. Pater František po krátké nemoci skonal, ale jeho místo nezůstalo dlouho prázdné. Volarský kaplan Gustav Praxl, který nastoupil na post duchovního správce zdejšího farního kostelíka po Františkovi, byl snaživý a měl v osudu dáno, že jednou svěřenou farnost proslaví široko daleko a kostel, faru i hřbitov zvelebí. Ale o tom, onoho letního dne roku 1899, samozřejmě ještě nikdo neměl tušení.
I když někdo přeci. A zrovna ten, kdo stál na druhé straně pomyslné barikády, v boji o duše místních Šumaváků, kteří v dobách nuzných k Bohu ruce vzpínali, a když se zrovna urodilo, na zbožnost rychle zapomínali. Zlostný mužíček s rohy a kopytem, tak jak ho důvěrně známe z vyprávění babiček, leccos uměl z budoucnosti přečíst, a tak věděl, že nový velebný pán má nadání, umí jednat s lidmi a jak se zdá i shůry krapet toho požehnání dostal. A tak tušil, že pro čertovské plémě nastávají zlé časy. Slunce toho dne pražilo, což čerti mají zrovna rádi, a tak si jeden z nich sedl na kámen uprostřed Vltavy, že si trochu zchladí kopyto.
Ač se to zdá k nevíře, i čerti se musí občas umýt, aby se jim v kožichu a za paznehtem neusadil ten člověčí pach a v zátočině mezi Polkou a Březovou Ladou bylo zrovna místo, kam z okolních luk nebylo vidět a voda se tu v klidné tůni stačila od sluníčka alespoň trošku ohřát. Pohodlně se usadil, záda nastavil slunečním paprskům a už se chystal nohy ponořit do průzračné vody. Jenže neponořil. Pohyb v dálce ho vyrušil, a tak se postavil na kámen, aby zjistil, co ho v polední siestě vyrušilo. A to, co viděl, bylo asi to nejhorší, co vidět mohl. Po cestě si to zvesela kráčel nový farář, bezstarostně si užívaje krásného dne. S čertem začal lomcovat vztek a jak tak zlobně dupal, ujely mu na mokrém kameni nohy a jak široký, tak dlouhý sebou plácl do tůně, až voda vysoko vystříkla.
S prskáním a klením uchopil kámen, který byl příčinou jeho pádu, ohromnou čertovskou silou ho vytrhl z vody, až se na onom místě vytvořil ohromný vír a kámen vrhl po faráři. Avšak netrefil a Gustav Praxl, který to později dotáhl až na biskupského vikáře, sloužil svým farníkům plných třicet let, než jej ve velké úctě pochovali do kněžského hrobu vedle vchodu do vltavického kostela.
A teď to nejdůležitější. Událost samozřejmě nezůstala utajena. Snad byl někdo svědkem či ji sám pater někomu vyprávěl a na kámen se chodili dívat lidé z blízka i daleka. Dokonce se zachoval jeho přesný popis i místo, kam dopadl a tyto informace dodnes uchovávají na vltavické faře.
A právě teď, když mokřady u řeky zamrzly a trávu mráz složil k zemi, se i vy můžete vydat onen zapomenutý kámen hledat.
