Kdysi žil v Jedomělicích bohatý sedlák Přibyl. Měl jedinou dcerku Zuzanku. Zuzanka byla zvláštní děvče. Už jako malá holčička ráda tančila. Naučila se snadno lidové tanečky, ale nejen to, sama si vymýšlela pohyby, vesele vyskakovala a točila se bosá na louce. Všichni se jí obdivovali, a začali jí přezdívat Zuzanka tanečnice.
Když Zuzka povyrostla, nemohla chybět při žádné taneční zábavě. Nebyl jí však každý tanečník vhod. Kritizovala chlapce a vysmívala se těžkopádným tanečníkům, a tak se jí chlapci začali vyhýbat. Jediný Toník Horák se jí nevyhýbal. Ten tančil stejně rád jako Zuzanka a spolu opouštěli hostinec poslední, když už unavení muzikanti ztratili dech a skládali své nástroje.
To stálé tancování s Toníkem se ale nelíbilo rodičům Přibylovým. Toník Horák byl chudý chasník a oni nejbohatší ve vsi. Zvláště panímámě se to nezamlouvalo.
“Co pořád tancuješ s Toníkem, co na něm máš ?” zlobila se panímáma.
“Co bych na něm měla,” bránila se Zuzka, “když já si nemohu s nikým tak pěkně zatancovat, jako s ním.”
“Tobě je všechno jedno, jen když tancuješ, ty bys šla tancovat třeba s čertem,” mrzutě řekla matka.
“A šla, a šla, třeba s čertem, jen kdyby krásně tancoval,” vzdorovala Zuzka. .
Brzo na to bylo v Jedomělicích posvícení a večer velká taneční zábava, na kterou přijížděli i chlapci z okolí.
Však se na ni Zuzka vystrojila! Červenou hedvábnou sukni, šněrovačku vyšívanou, bělostné rukávce, silné copy, propletené stuhami. Obula si červené střevíčky, a kolem krku ovinula šňůru granátů. Když se ale na sebe radostně podívala do zrcadla, popadla ji pýcha. Maminka má pravdu. Pořád tancuje s tím chudákem Toníkem, už musí přestat. Je přece tak hezká, že může dostat lepšího tanečníka. Kdyby tak přišel nějaký cizí, pěkný mládenec…
Sotva vkročila do sálu, hned vzbudila obdiv u chlapců. V rohu místnosti stál neznámý, hezký chlapec, s jiskrnýma, černýma očima, snědý ve tváři, v mysliveckém obleku.
Zuzce se hned zalíbil. Usmála se na něho a než se Toník vzpamatoval, už ji neznámý držel v náručí a tančili spolu.
Jak krásně tančili ! Všichni zůstali stát a dali jim sólo. Zuzanka se jen vznášela a štěstí jí zářilo z tváře. To byl tanečník, jakého si přála. Slušelo jim to opravdu. Všem se ten neznámý tmavovlasý chlapec líbil, i panímámě. Toník jediný stál stranou a nedůvěřivě je pozoroval.
Pokoušel se několikrát převzít mu Zuzku, ale myslivec se jen usmál a přitiskl ji víc k sobě. Nedovolil nikomu, aby si s ní také zatančil. A Zuzka, pyšná na svého nového tanečníka, souhlasila.
Zábava končila, pomalu se prázdnil sál…. “Škoda, že už musíme domů,” vzdychla si Zuzka.
Vždyť nemusíme tančit jen tady, pojdme ven,” navrhl vesele tanečník. “Pojďme, pojďme,” zatleskala radostně Zuzka rukama a než mohla panímáma zasáhnout, byla dcerka i s myslivcem pryč.
Marně ji doma čekali…. Když se ráno nevrátila, šli ji hledat.
Našli ji až na “Tumlplace”. Střevíčky měla úplně prošoupané a nohy rozedřené do krve. Byla mrtvá…. Ve tváři ale měla úsměv.
To si ji čert, tanečník, vybral za svou nevěstu.
