Byl jeden chudý švec a měl čtyři děti, děvče a tři hochy. Ale chaloupka to nemohla uživit a nouze s bídou si tam podávaly ruce. Měl tam ve vesnici bratra rychtářem, ten dělal jen bastanta, a tuhle žebrotu že nechce ani znát. Tak co, odnikud pomoc žádná, kluci byli už dost velcí, ať si jdou hledat nějakou službu. Poslal je tedy do světa.
Sebrali se, a jak byli, Pepek, Tonda a Honza, všichni jdou. Přišli do jedné březiny a vesnici neviděli ještě široko daleko žádnou. Nezbývalo jim nežli tam zůstat do rána. “Ale co budeme jíst! Už máme hlad.” Brambory tam na poli byly, že si mohli upéci, ale oheň, oheň neměli. Honza se ohlédl dokola a tamhle prý hoří oheň. “Jdi tam, Pepku, pro trochu uhlí.” Pepek se rozběhl, u ohně vidí tam dědečka. Tak ho prosil o pár uhlíčků. “Dám ti, až mi řekneš, co není pravda.” “Ale jakpak vám mohu, dědečku, lhát! Takový usmrkánek starému člověku.” Ten popadl lopatu a třikrát ho plácl a “jdi”, povídá, “nedám ti nic!” Přišel s prázdnou.”Jdi ty, Tondo, ať si zatopíme.” Tonda skočil a žene se tam. “Dejte mi, dědečku, trochu uhlí, ať si můžeme zatopit.” “Až mi řekneš, co není pravda.” “Ale jakpak bych vám mohl lhát, takovému starému!” Ten zase popadl lopatu, třikrát ho plácl a “jdi, nedostaneš nic!” Tonda přiběhl s brekem a uhlí nenese.
Tak Honza se rozkřikl: “Zatrolený dědek, chytím-li ho, pořádně jím zatřesu.” A skočil tam sám. “Dědečku, dej mi uhlí!” “Až mi povíš, co není pravda.” “Tak víš, ještě jsem nebyl na světě a mámě se zachtělo jahod. Venku byl mráz, bylo o Třech králích. Chytil jsem putnu, jedu s ní do lesa a jahod byla hned plná. Máma je v okamžení snědla. Je to pravda?” “Není.” “No tak vidíš. A zase chtěla péci placky a neměla roští. To jsem také ještě byl na houbách, ale chytnu trakař, roští jsem nalámal a všichni jsme se pořádně najedli i se mnou. Je to pravda?” “Není.” “A tak vidíš. Ale teď jsem šel do lesa, byla tam vysoká souš, chci ji olámat, ale výše bylo ještě roští. Tak jsem po ní lezl a lezl, až jsem se dostal do nebe. Všichni svatí tam mlátili ječmen. Já se procházím po nebi, když čert přinesl mého tátu a on mi tu souš dole uřízl. Teď jsem nemohl dolů. Všichni svatí zrovna váli ječmen, já z těch plev si upletl provaz a po milém provaze se soukám dolů. Ale přijdu ke konci a ještě jsem nebyl v polovici, provaz nestačil. Tak jsem ho nahoře uřízl, dole navázal a zase jedu. Ale ještě dobře nedosahoval na zem. Tak už jsem ostatek skočil a jak jsem skočil, tady zapadnu po pás do země. Čert tam chytil zajíce, myslil, že jsem pařez, tak si ke mně lehl. A já jsem si ten zaječí ocas devětkrát otočil okolo ruky. Je to pravda?” “Není.” “No tak mi dej uhlí.” Honza nastavil šos a on mu ho tam tři lopatky dal. Přiběhne k hochům: “Vidíte, hejhulové, u všeho abych byl sám, beze mne nic nespravíte.”
Teď nakladli mezi kořeny roští, sedli všichni kolem, ale nechtělo to chytit. Tak u toho konečně usnuli. A ráno prohlížejí, ony samé zlaté plíšky, bylo jich zrovna tři lopaty. Sebrali se a běželi s tím domů. Táta poslal hned dcerku k rychtářovi, aby byl tak dobrý a půjčil mu dubový věrtel, že si něco změří. “Copak budete měřit?” “Ale nějaké peníze.” “Kde jste je splašili?” ptá se rychtář. “I snad byl táta někde v trhu.”
Když s věrtelem odešla, rychtář se hned přestrojil a žene se do chalupy. A Honza dno schválně vymazal kolomazí a asi tři dukáty přilepené tam nechal. “Kdes to nabral?” povídá rychtář. “Ale kde bych to nabral! Musím vám říci, strejčku, vy jste takoví nehospodáři. Nabral jsem kobylinců, jedu s tím do města a dobře jsem to zpeněžil.” Rychtář s tím přiběhl k sousedům, všichni nasbírali kobylince, naložili na vůz a jeli s tím do města. Komisař tudy chodí, vidí, co vezou a vyhnal je z města. Tak sousedé viděli, že si je Honza nabral, rozzlobili se a tajně se smluvili, že ho zašijí do pytle a utopí v rybníce. Hnedle vzali pytel, obecní sluha ho tam postavil, až bude večer, že ho v rybníce vyplaví.
Teď Honza v tom pytli sedí a byl pevně zavázaný. Hnout se nemohl. A nějak se z toho vydrápat, marná práce. Až tady někdo klape kolem. Jak to slyšel, Honza spustil náramnou vřavu: “Lidičky zlatý, co to se mnou jen chtějí! Abych byl rychtářem, vždyť neumím ani psát!” A halekal to jako na lesy a v tom slouha žene kolem a povídá: “Inu, pojď, to já tě zastanu a pas mi stádo.” Hned ho rozvázal, Honza slouhu strčil do pytle, nechal na hrázi a milé stádo žene vesele domů, zrovna přes náves. Všichni se dívají jako hloupí. “Kdepak jsi to sebral?” “I v rybníce toho je a jakých volů velikých! Kampak bych já to dal! Mám jen ten chlívek, ještě musím kus světnice probourat.” Rychtář svolal ty ostatní sousedy a povídá: “Poslouchejte, hoši, ty voly tam nenecháme. Já jsem nejstarší, já půjdu napřed.” Vylezl na stavidlo a skočil rovnou dolů na čep. A teď spustil, jako by ho na nože brali: “Kůl, kůl, kůl!” Ti všichni mysleli, že “vůl”, tak všichni za ním a utopili se tam. A ostatní sousedé hned všichni na Honzu: “Ty musíš být rychtářem.” A tak se Honza chtěj nechtěj stal u nich ve vesnici rychtářem.
