V horkém písku na břehu veliké řeky, ležela zahrabaná krokodýlí vajíčka. Maminka krokodýlka je chodila denně láskyplně opatrovat. Odhrnovala a zahrnovala kolem nich hradbu z písku, kropila je, aby se ochladila a stínila je svým tělem, aby se nepřehřála.
A pak přišel ten slavný den, kdy se v jednom z vajíček objevila malá dírka, zvětšila se a vykoukla z ní zelená hlavička krokodýlího dítěte. Vedle se líhlo druhé a třetí a za chvilku byla kolem krokodýlí maminky spousta hemžení a všechna ta drobotina se hnala co nejrychleji do vody, aby je horké slunce nespálilo.
Bohužel, jedno vajíčko se s líhnutím opozdilo. Zůstalo ležet na dně dolíčku opuštěné a horké paprsky se mu opřely do skořápky. Kdyby to trvalo o něco déle, uvařily by ho natvrdo. Ale mládě uvnitř dělalo, co mohlo, až skořápku přece jen prorazilo. Ale to horko způsobilo to, co se občas stává. Místo krokodýla se vylíhlo dráče!
Vysoukalo se na hromádku skořápek, rozhlédlo se a kýchlo na celé kolo. Z nozder mu vyšlehl plamínek a kousek za krkem z kůže vyrazily jako dvě střely rozložité plachty křídel.
„No tohle!“ Dráče jimi trochu zamávalo a ejhle, vznášelo se kousek nad zemí.
„To si dám líbit!“ Znovu zkusilo kýchnout a plamínek se hned o kousek prodloužil.
Máchlo křídly a než bys řekl švec, vznášelo se nad hlavami krokodýlky a svých sourozenců, ale oni si ho vůbec nevšímali. Dívalo se na svůj obraz ve vodě a zjistilo, že se jim vůbec nepodobá. Proto se ani nedivilo, že se k němu nehlásili. Jednoduše ho nepoznali.
Vůbec mu to nevadilo. Draci jsou odjakživa zvyklí žít od narození sami. Jedinou jejich starostí je najít si prázdnou, prostornou sluj, pokud možno v nepřístupných horách, aby nebyli nikým a ničím rušeni. Čas od času si zaletí slupnout nějakou tu princeznu, ale většinou se živí horskými kozami nebo svišti.
Podobně na tom byl i tenhle čerstvě narozený dráček. Našel si byt v jedné pěkné, pohodlné jeskyni, vyzdobené krápníky. Zručně lovil všechno, co se v její blízkosti pohnulo a rostl jako z vody. Netrvalo dlouho a stal se postrachem širokého okolí. Do blízkosti jeho domova se neodvážila přiblížit ani vlaštovka, dokonce i mouchy se raději zdržovali v uctivé vzdálenosti. Drak musel tedy za potravou hlouběji do hor, a když už i tam nebylo co zakousnout, obrátil svou pozornost do podhůří.
A bylo zle! Lidé se začali třást strachem o své životy. Obrátili se tedy na svého pana krále se žádostí, aby řádění draka učinil přítrž a zbavil je té hrůzy.
Pan král se hluboce zamyslel: „Jakpak to mám udělat, to by mě moc zajímalo? Přece drakovi nenabídnu místo masa kapustu? To by mi pěkně poděkoval. Ještě že nemám dceru! Určitě by si ji přál k večeři a to bych nepřežil! Musím něco vymyslet, prostě musím, jinak se mi poddaní vzbouří, sesadí mě z trůnu a začnou si vládnout sami. To už tu jednou bylo a dopadlo to hrozně, to nesmím dopustit.“
A tak seděl, hlavu v dlaních, až se mu koruna samým přemýšlením svezla na pravé ucho. Posunul si ji nazpátek a v té chvíli ho osvítil nápad. Odložil si ji i s žezlem na noční stolek a spokojeně usnul.
Ráno si svolal dvorní radu a všechny poradce a vydal následující prohlášení: „Já, král této země, vyhlašuji všeobecnou povinnost, zničit draka, jakmile bude někde spatřen. Každý občan je povinen učinit tak jakýmkoli způsobem. Neuposlechnutí je trestné!“
Tímto se zbavil své zodpovědnosti a přenesl ji na poddaný lid.
To víte, že lidem se to nelíbilo. Měli dost starostí s tím uživit sebe a své rodiny a ne, aby ještě místo krále zajišťovali svou bezpečnost, ale nezbývalo jim, než se příkazu podřídit.
Naštěstí se drak zatím zdržoval v dostatečné vzdálenosti. Za hranicemi byla rozsáhlá pole a hluboké lesy plné zvěře a ta mu sloužila k nasycení dostatečně.
Jednou v tom lese zabloudili houbaři – otec s malým synkem. Nesli si plný koš hřibů, křemenáčů a čirůvek a těšili se, jak si z nich doma udělají smaženici. A teď taková šlamastika! Buď překročili bludný kořen, nebo si jen prostě nepamatovali správný směr, vzdalovali se od domova víc a víc. Začínalo se stmívat a oni věděli, že tady končí legrace a zřejmě půjde do tuhého.
A taky že ano! Najednou se ozval hrozný ryk a rachot a pár kroků od nich se snesl k zemi okřídlený netvor. Koulel hrozivě krvavýma očima, vydechoval dlouhé ohnivé jazyky, páchl spáleninou a příšerně skřípal zubama. Sliny mu kapaly u otevřené tlamy na trávu, a kam ukáply, tam okamžitě zežloutla a uschla.
Houbaři se krčili přitisknuti k statnému dubu. Nezadržitelně se k nim blížil zelený, jakoby opancéřovaný dlouhý krk s malou, protáhlou hlavou a oni se už v duchu loučili se životem. Ale ten malý kluk si vzpomněl, že jim paní učitelka ve škole povídala o tom královském nařízení a rozhodl se, že to s drakem zkusí po dobrém. Bylo mu jasné, že po zlém by nic nezmohl. Na to byl moc malý a neměl ještě dostatek síly.
Vystoupil srdnatě ze stínu stromu a než mu v tom otec stačil zabránit, pokročil odhodlaně proti příšeře a přiškrceným hlasem nejprve slušně pozdravil, tak jak ho to rodiče naučili:
„Dobrý den, pane draku. Těší mě, že vás poznávám. Ještě nikdy jsem se s vámi, ani se žádným vašim příbuzným nesetkal. Moc se mi líbíte. Dovolíte mi, abych si vás vyfotografoval? Napíšu o našem setkání článek a pošlu ho do novin i s vaší fotografií. Lidi si o vás jistě rádi něco pěkného přečtou. Všichni vás znají, ale nikdo vás ještě ve skutečnosti neviděl.“ Vytáhl z kapsy fotoaparát a když viděl, že drak si ho zvědavě prohlíží, začal fotit jednu fotku za druhou.
„Prosím, usmějte se, děkuji. Hlavu víc natočte doleva a ta křídla kdybyste mohl trochu roztáhnout, aby byla lépe vidět, děkuji. Teď se prosím posaďte a dívejte se nahoru, děkuji. Tak a teď trochu ohně, výborně!“ Drakovi se focení líbilo. Když skončili, půjčil si od kluka foťák a pozorně si ho prohlížel. Vyptával se, k čemu slouží který čudlík, jak se nastavuje expozice a proč to vůbec celé funguje a kluk mu vysvětloval, co věděl a co nevěděl, slíbil zjistit. Drak jen kroutil v údivu dlouhým krkem. V jeho jeskyni ani v horách v životě nic takového neviděl. Kluk se nabídl, že mu ukáže ještě jiné divy techniky, třeba televizi nebo počítač, ale musí slíbit, že nikomu neublíží! Má přece v lese i na polích potravy dost, nemusí ohrožovat zrovna lidi! A pověděl mu také, jaké opatření proti němu král vymyslel.
Drak se zamyslel celou svou podlouhlou hlavou a pak smutně povídal: „Co proti mně máte, nic jsem vám zlého neudělal, ani nevím, jestli byste mi vůbec chutnali. Rád bych poznal tvůj svět, ale když mě vezmeš mezi lidi, budou se mě bát a zabijí mě. A to bych moc nerad!“
„Ochráním tě. Napíšu do novin, že jsi k nám přiletěl na přátelskou návštěvu a nemáš v úmyslu lidem škodit, ať tě tedy nechají na pokoji. Neboj se, nebudou se s tebou prát, mají dost svých starostí.“ Plácli si na to. Posadil si kluka i s jeho tátou na hřbet za křídla a složil je až u nich před domem.
Kluk mu ukázal všechno, čím se jeho svět lišil od dračího. I všechny svoje hračky a knížky a tajnosti. Ukázal mu i svůj deník, ale jen zavřený. Vysvětlil mu, že deník je taková schránka na tajemství, do kterého mu nikdo nesmí nahlížet, jen on sám.
„Víš co, tak já ti na oplátku, že jsi mě zachránil před lidmi, ochráním ta tvoje tajemství v deníku. Dej si na obálku mou kouzelnou, děsuplnou fotografii a nikdo se strachy neodváží ti ho otevřít. Tomu, kdo by tak přece jen učinil, uhryznu ruku!“ Kluk souhlasil. Povedl se mu tak hrůzostrašný dračí obrázek, že zatím nikdo v jeho okolí o ruku nepřišel.
A drak? Vrátil se do své sluje a chodí dál lovit jen do lesa a na pole. Občas se od hor ozve rachot a burácení a v dálce se blýská. Lidé si myslí, že je tamborka, ale mýlí se. To drak posílá pozdrav svému malému příteli. Na podzim se vždycky vydá podívat se, co je nového v lidském světě, ale k zemi se moc neodvažuje. Není si jistý, jestli král už tu vyhlášku zrušil. Poletuje raději někde nad polem mezi papírovými druhy, které pouštějí po větru děti. Málokdo si ho tam všimne.
A víte, co nevíte? Ten malý kluk k němu jede letos do hor na prázdniny.
Určitě bude mít plno zážitků k zapsání do svého tajného deníku!
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Helena Kopečná
