Byla zima a na cestě ležel drobek z voňavého sladkého koláče. Přiletěli k němu dva hladoví vrabci a chtěli drobek sníst. Ale ten drobek byl jenom jeden a vrabci se o něj začali tahat:“ dej ho sem, ten je můj, já mám hlad.“ vytrhl vrabec druhému drobek ze zobáčku.
„Cože, ten drobek sním já, okamžitě mi ho vrať!“ Klovl silně vrabec druhého až mu drobek vypadl. Vrabci se začali prát, křičeli na sebe a vytrhali si peříčka.
Mezitím zafoukal silný vítr a odnesl drobek z koláče pryč.
Vrabci se přestali prát a překvapeně koukali. „Kde je?“ rozhlíželi se kolem sebe.
„Můžeš za to ty! Teď nemáme nic, jenom prázdné břicho.“ začali se navzájem obviňovat.
V tom zase zafoukal silný vítr a přifoukl k nim drobek z rohlíku.
„Jé, podívej, další drobek. Ale je zase jenom jeden.“ řekl jeden z vrabců a chtěl se na něj vrhnout.
„Počkej, zastavil ho druhý vrabčák: „a co já? Co budu já jíst?“
„Nic, já ho chci“ a znovu se chtěl začít prát. Už už se schylovalo k další hádce, kdyby znovu nezafoukal silný vítr.
„Málem jsme zase o ten drobek přišli.“
„To je pravda, neměli bysme vůbec nic, myslím, že hádat se nemá cenu. Tak co uděláme?“
Co si o tom děti myslíte, vy? Co byste vrabcům poradili? Mají se znovu poprat? Je dobré se s někým hádat a prát se nebo je lepší se domluvit?
Vrabci se domluvili. Rozdělili se o drobek, oba se najedli, popovídali si a bylo jim spolu dobře.
Autorka: Andrea Zatloukalová
