Honzík seděl nad talířkem polévky a mrzutě v ní převracel lžící kousky zeleniny. Nabral hrášek a zase ho vylil, pak zas mrkvičku… Jen do pusinky lžící nezabloudil. Kdyby to tak byly jahodové knedlíky nebo palačinky, to by byla jiná písnička, to už by měl talíř vymetený. Ale zelenina! Ta Honzíkovi nejela.
Jak tak seděl a míchal vychladlou polévku, uslyšel podivné funění a hekání. Jen takové tichounké zvuky to byly, Honzík ani nedokázal rozeznat odkud přicházejí. A najednou to uviděl: na okraj talířku se překulil človíček.
Posadil se namalovanému pejskovi za ucho, urovnal si zelené tričko a povídá: „Ahoj Honzíku, copak že nejíš? Nechutná ti zeleninka?“ Honzík zapomněl zavřít pusu údivem. Zakroutil jen hlavičkou a nevěřícně pozoroval návštěvu ve svém talířku. „A to je zlé, to je zlé“, broukl panáček, vysoukal se na krátké nožičky, obuté do zelených tenisek. „Kdo vlastně jsi, ještě nikdy jsem nikoho takového neviděl?“ zeptal se Honzík. „Jsem hrášek, říkají mi Eda a jsem z družiny naší princezny. S naší zemi je teď zle, vydal jsem se do světa lidí pro pomoc, jen nevím u koho ji hledat“, odpověděl smutně panáček. „A co zlého se u vás děje?“ vyzvídal Honzík. „Uvidíš sám, vezmu tě tam, jestli chceš“ nabídl mu hrášek Eda. Honzík byl rád. „Počkej, jsi moc veliký“, zamával ručkou Eda a něco zamumlal. Ozvalo se zasvištění, jako když švihneš proutkem a Honzík stál na okraji talířku stejně maličký, jako panáček hrášek.
Než se stačil vzpamatovat, odvedl ho Eda k hladině polévky a povídá: „Ničeho se neboj a skoč! Chrání tě kouzlo, nic se ti nestane.“ Honzík měl malou dušičku, ale poslechl a statečně skočil do polévky. Chvíli padal a najednou, co to? Stál na pevné zemi, po polévce ani vidu. „Pojď, zavedu tě k naší princezně. Poví ti, jaké nám hrozí nebezpečí“, vedl Honzíka dlouhou chodbou, až došli ke dveřím princezniných komnat. U nich stáli na stráži dva vytáhlí mládenci v zeleném kabátku a bílých kalhotách. „To jsou pórky, palácoví strážci“ představil je hrášek a otevřel dveře. Honzík se rozhlédl po prostorné komnatě plné roztodivných bytostí. Připomínali mu zeleninu, kterou viděl, když chodil s maminkou nakupovat.
V křesílkách kolem stěn seděli v družném hovoru baculaté dámy ve světle hnědých sukních, které vypadaly jako cibulky a s nimi pánové k nerozeznání od paprik a červené, ředkvičkám podobné dívky. Postávali kolem nich mládenci v zeleném, v kterých by každý poznal okurky. Takových osůbek tam bylo mnoho, Honzík si je ani nestačil všechny prohlédnout než došli k princezně.
Seděla na trůně uprostřed komnaty. Dlouhé, zelené vlasy jí splývaly na červené šaty. „Vypadá jako mrkev“, pomyslel si Honzík. Eda je představil: „To je princezna Mrkvička. Jejím otcem je král Celer I. a matkou královna Kedlubna. Poví ti, co naši zemi potkalo.“
Usadil se princezně k nohám a ta začala vyprávět: „Jak sis, Honzíku, jistě domyslel, jsi v Zeleninovém království. Žili jsme tu spokojeně až do chvíle, kdy se v Mlsném království, které s námi sousedí, ujal vlády mladý král Cukr II. Chce si podmanit okolní země a získat tak vládu nad naším i vaším světem. Ovocné království se mu ubránilo, protože jeho obyvatelé jsou ve vašem světě oblíbení a vítaní. Horší je to s námi. Nám hrozí záhuba, protože nemáme u vás zastání. Nemáte rádi zeleninu, raději mlsáte bonbony a cukroví. To krále Cukra II. posiluje a nám to síly ubírá.“
„Počkej princezničko, tomu nerozumím! Vysvětli mi to!“ požádal Honzík. „To je jednoduché. My se staráme o zdraví ve vašem světě. Přinášíme vám vitamíny, ty jsou pro lidi moc důležité, bez nich by nemohli zdravě žít. Vy nás posilujete tím, že si je od nás berete. Tak si navzájem pomáháme. Jenže, teď to vypadá, že už se dlouho nedokážeme králi Cukrovi II. ubránit. Má na své straně čím dál víc dětí, které zeleninu nechtějí jíst a naše království pomalu zaniká. Podívej se kolem sebe. Co vidíš?“
Honzík se rozhlédl: „Vidím smutnou zeleninu. I ty máš povadlé vlásky a smutné oči.“ Princezna pokývala hlavou: „Až král Cukr II. přemůže naše království, pustí se do boje o váš svět. Lidé budou slábnout bez vitamínů, bude jim chybět síla. Děti přestane bavit si hrát, protože je budou bolet zoubky, budou jen netečně pojídat sladkosti a tloustnout a tloustnout. Králi nedá moc práce stát se vládcem celého světa!“
„Ale to by byl moc smutný svět, tomu musím zabránit!“ vykřikl Honzík. „Rád bych se vrátil domů, princezno. Dojím svou polívčičku a hned zítra povím všem dětem ve školce, co jsem u vás viděl a slyšel. Společně se postavíme zlému králi Cukrovi II. Nesmíme dopustit, aby vyhrál.“
Princezna na něj pohlédla svýma krásnýma očima: „Jsi statečný a odhodlaný, Honzíku, věřím, že se ti to podaří. Každý kousek zeleniny, který děti sní, přispěje k naší společné záchraně. Děkuji ti, za celé naše království.“
Pak pokynula hráškovi Edovi, ten vzal Honzíka za ruku, zatočil s ním na místě, něco zamumlal a v tom si Honzík uvědomil, že sedí na své židličce u svého talířku, na kterém stydne polévka. Honem vzal lžíci a dojedl ji, než bys řekl švec. A co víc: zjistil, že mu vlastně docela chutnala. To asi zase nějaké kouzlo hráška Edy! Nebo to je tím, že už ví, jak to chodí v pohádkovém světě. Kdo ví!
Zítra to probere s kamarády ve školce a to by v tom byl čert, aby to Zeleninové království nezachránili. Vždyť to vlastně udělají i sami pro sebe.
Jméno „Honzíka“ můžete samozřejmě nahradit jiným jménem, nebo použít jméno holčičky, chcete-li motivovat dítě ke konzumaci zeleniny 😉 ale nezapomeňte vhodně přizpůsobit text!
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci
