Na jednom hřišti visely dvě houpačky.
Jedna malá a druhá velká. Ta malá houpačka houpala malé děti, jenom tak trošičku, aby se nebály, houpala je něžně jako maminka v náruči.
Ta velká houpačka zase houpala větší děti. Vysoko až do nebe a ty větší děti se smály a volaly:“júú letíme až do nebe jako raketa do vesmíru.“
Jednou, když všechny děti už odešly domů a houpačky zůstaly na hřišti samy, povídá ta velká houpačka malé: „pojď rozhoupeme se vysoko, je to paráda.“
„Já nechci, odpověděla ta malá houpačka, „bojím se, jsem malá.“
„Ale, prosímtě, to musí být hrozná nuda, houpat se jen tak málo, popostrčím tě, uvidíš, že je to bezva.“ a začala rozhoupávat tu malou houpačku.
„Nech toho, já nechci. Nehoupej mě tak moc, mám strach.“ Ale velká houpačka ji neposlouchala a rozhoupávala ji víc a víc. Malá houpačka se rozplakala a třásla se strachem. Zavřela oči a přála si, aby už to přestalo.
Po chvíli, když velká houpačka viděla, že ta malá pořád pláče řekla: „s tebou není žádná zábava“, naposledy do ní strčila a nechala ji být.
Druhý den přišli na to hřiště zlí kluci. Vrhli se houpačky. Do malé se nevešli tak se začali houpat na té velké, ale houpání jim nestačilo. Začali po ní skákat, houpali se tři naráz až se houpačka bála, že ji rozbijí. Naštěstí toho kluci brzy nechali a v tu chvíli si houpačka vzpoměla, jak zlá byla na malou houpačku. Jak se asi stejně jako ona moc bála a jak ji nutila dělat něco co nechce. Mrzelo ji to.
Nikdo se nemá k něčemu nutit.
A tak se ta velká houpačka malé omluvila. Dál houpala větší děti vysoko až do nebe a malá houpačka houpala malé děti jen tak trošičku, aby se nebály.
Autorka: Andrea Zatloukalová
