Kdysi dávno, když na Zemi ještě neřádilo tornádo zvané civilizace, rostl na jednom místě les. Od obzoru k obzoru, nesmírně obrovský les. Žila v něm spousta zvířat a stromů, ale přeci jen převládaly jahodovníky. Tento les by se nám, lidem, zdál docela obyčejný, ale vládl magickou silou. Vládce tohoto lesa spravoval svou říši spravedlivě a moudře. Vše zářilo štěstím, ale to nemohlo trvat věčně.
Vládce lesa měl přenádhernou dceru Lesněnku. Lesněnka byla ještě malé, patnáctileté děvčátko, které mělo ze všeho nejraději osvěžující a šťavnaté jahody. Holčičku si ale vyhlédl král bouřek a dešťů Lijavec. Jednoho dne řekl svému sluhovi jménem Kapka: “Půjdeš k vládci lesa a řekneš mu, že chci jeho jedinou dceru do svého tanečního sboru. A pokud se mi zalíbí,” dodal, ” vezmu si ji později za ženu a stane se bouřkovou královnou.” Kapka se tedy vydal na cestu do čarovného lesa, aby vyřídil vzkaz svého pána. Vládce lesu se ale velice rozhněval a poslal Lijavcovi příkrou odpověď: “Svou Lesněnku nikomu nedám. Ta musí žít v lese a žádný pán bouřek mi ji neodvede.” Kapka se polekal nad zamítavou promluvou krále a pomalu se otočil k odchodu. V tom ale do sálu vlétl rozzlobený Lijavec, který poslouchal za okny. “Králi,” zahřměl, “za tvou opovážlivost a urážku sešlu na les krutou bouři, která zahubí vše živé, co v lese je.” Lijavec několikrát vítězně zahvízdal a zmizel. Vládce lesa však nemeškal, od severu se rychle přibližovala bouře, a tak promluvil ke svým poddaným: “Schovejte se před bouří v korunách stromů!”
Ale jahodovníky, tak pyšné, se ozvaly: “To nejde, poničíte nám naše ovoce!” A všechna zvířátka od sebe odháněly. V noci skutečně přišla bouře. Z dálky bylo neustále slyšet Lijavcův smích. Zvířátka v lese se k sobě choulila a hledala přístřeší, vyděšenýma očima vzhlížela k obloze, temné jako inkoust, a dívala se na přívaly deště z nebes, které neustávaly a neustávaly…
Třetí den ráno, když bouře konečně odezněla, vydal se vládce do lesa, aby zjistil škody. Bouře napáchala mnoho zla. Zvířátka, která nenašla přístřeší, zahynula. Král se rozhněval na pyšné jahodovníky a řekl jim: “Nepomohli jste svým přátelům a kvůli vaší sobeckosti jich mnoho zemřelo. Potrestám vás po právu. Od dnešního dne již nebudete vztahovat své zelené větve k nebesům, ale budete se plazit u země v trávě.” “Áaachchchchhhh….,” poslední výkřik zazněl v ozvěnách mezi skalami a jahodovníky se proměnili v malé zelené rostlinky. Nikdy více se jim již nesmí vrátit jejich původní podoba.
Autorka: Marta Dostálová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti
