Ať již starobylé město Polná, o němž máme zprávy už z první poloviny 13. věku, anebo polenský hrad zažily dosti smutnou historii plnou požárů a ničení, přece jen se zde najde i příběh úsměvnější, a to právě tam, kde bychom to čekali nejméně. Jde totiž o panského vrchního čili direktora Khauce.
Také on prý býval na poddané jako ras, ale ještě víc si prý hleděl pití, karet i frejů s povětrnými žinkami, které mu na zámek přiváželi až z Brna. Stalo se ovšem, že právě při karbanu s polenskými kupci prohrál nejen všechny svoje peníze, ale dokonce i sto tisíc dukátů svého pána, hrabětě z Ditrichštejna, od jehož pokladnice měl klíče. Co teď? roztřásly se vrchnímu nohy, sotva se ráno probral z opileckých mrákot. A hned se vydal k židovskému hřbitovu za čarodějnicí, která tu bydlela v nevábné chatrči. Však se tomu místu každý raději vyhnul na sto honů. Vrchí však měl s babou už předtím pletky všelijaké, ať již šlo o elixíry lásky, věštění budoucnosti či jiné čáry. “Á, panáček si pospíšil, jenomže z téhle bryndy jim, pan vrchní, nepomůžu. Kdepak já, chudobná čarodějnice bych mohla přijít k takové hromadě peněz z hraběcí pokladnice?” “Ale nějaká pomoc přece musí být, vždyť jinak mě dá panstvo katu…a tebe se mnou, když vyzradím, co tu všechno tropíš,” vyjel na babici direktor, ale ta se nedala: “Kdepak panáčku. Jenom tebe čeká šibenice, co se mne týče, tak každou čarodějnici upálili tady za krchovem na kopci. Ale pak se přece jen můžeme spolu sejít v pekelném ohni…” Baba chvíli mlčela, stejně jako vyjukaný vrchní, než se dala znovu do řeči: ” Vidíš-mluvím o pekle a na čerta si nevzpomenu. A přitom právě jenom nějaký ten rarach ti může pomoci. Jenomže ho musíme zavolat!” Takže toho čerta skutečne citýrovali o příští půlnoci na městském parkánu. Stoupli si tam oba do veliké obruče z pivovaru, baba spínala ruce k bezhvězdnému nebi a drmolila pořád dokola všelijaká podivná kouzelná slova: “EŤ EMÁLOV, ŠÁN ENAP, ETREČ!” Ale kdybyste si je přeříkali pozpátku, možná byste jim rozuměli i vy: “ČERTE, PANE NÁŠ, VOLÁME TĚ! Za chvíli zahučel vítr, oblohu prořízl první blesk, po něm druhý a třetí, až za hromového burácení přiletěl ďábel v plné kráse. Byl věru obrovitý, z očí mu sálal oheň, jiskry mu poskakovaly kolem oháňky stejně jako mezi rohy. A hned spustil:”Tak jsem tady! Co ode mne chcete, vy dva?” ” TAdy pa-pan direktor, já ne,” odpověděla po chvíli babice, zatímco vrchnímu zamrzl hrůzou jazyk. A pak čertu vycinkala i ten zbytek, co za svou duši Khauc požaduje. ” Snadná pomoc,” nato luciáš. “Něco ode mne dostaneš, ale hned také chci tvůj úpis vlastní krví, že si pro tebe punktum o půlnoci za deste let přijdu!” A než se znovu rozburácel hrom, byl ten úpis na světě, stejně jako čertovy dary: kouzelný kožený skřítek, čili pumprdlík, jak mu v Polné říkají, jemuž stačilo zmáčknout hlavu a padaly z něho dukáty, dokud jsi mu neporučil: “Dost!” Dále pak šiml s černou hřívou, co běhal jako vítr přes hory a doly, čarodějná knížka, kde byly odpovědi na každou otázku, a nakonec kytlice z červeného sametu, která chránila vrchního před každou ranou. To všechno bylo samozřejmě zapsáno také v krevním úpisu, aby se direktor nemohl vymlouvat, že za svou duši od raracha nic nedostal.
Toho nic takového nenapadlo, ale od té doby dělal s těmi dary díru do světa a kdekdo na polenském panství si ho vážil. Hraběti vrátil jeho peníze a díky té kouzelné knížce obstál i jeho syn na univerzitě při zkoušce na doktora, když odpovědě správně na otázku: “Kdy že začne poslední soud?” “Ten začne právě v té chvíli, jak Hospodin oddělí všechny spravedlivé na světě od nespravedlivých!” Ta sametová kytlice zase pomohla celé Polné, že v ní direktor zahnal všechna nepřátelská vojska, která ji obléhala, ať to byli Prajzové nebo Švéďáci, a co se týče té šimly, jak jí ríkali Krucafuksa, jaká to byla ďasice! Sílu měla za deset koní, rychlostí se jí nevyrovnal ani pták, jen slámu nesměla vidět, poněvadž by byla sežrala celý stoh! Tak činil měsíce a léta direktor Khauc lidem jenom dobrodiní a ti se za ním do zámku táhli v procesích jako při pouti, aby jim pomohl. Deset let však utíkalo čím dál tím rychleji a vrchní se probouzel hrůzou z raracha, až si pro něho přijde. Hledal také pomoc u všech zbožných lidí a poustevník, co žil na vršku svaté Kateřiny (ta poustevna tam už prý bývala za krále Jiřího), mu dal dokonce dřevěný amulet se slovy: ” Budeš-li ho mít na krku, až si čert pro tebe přijde, nic s tebou nesvede, poněvadž je z třísky Kristova kříže.” To direktora upokojilo, ale když se ještě pro jistotu zeptal kamarádky čarodějnice, co tomu říká, ta měla jiný názor: ” Nevím, nevím, jestli to pomůže. Ďábel si nás vezme oba a jediné, co z nás tady na světě zůstane, budou strašidla. Ty se budeš zjevovat lidem na parkánech a já u rasovny. Sama se pokusím vymyslet něco lepšího, poněvadž se ještě nestalo, aby čert nad babou vyhrál…” S těmi slovy čarodějnice odcupitala, zatímco vrchní zůstal jako opařený. A jak to dopadlo? Když začaly hodiny odbíjet punktum po deseti letech od úpisu půlnoc, stál už direktor Khauc na parkánu. V tom okamžiku se rozestoupily mraky, strašlivě se zablesklo a v rachocení hromu přiletěl čert. “Jdu si pro tebe, Kašpare Khauci, připrav se na cestu do pekel!” křičel a už natahoval drápy k direktorovi. Jenže ten se jenom ušklíbl a řekl: “Nic takového, luciáši. Dal jsi mi totiž čarodějnou knihu, která podle tebe zná odpovědi na všechny otázky. Ale není tomu tak, abys věděl!” “Jak to, jak to?” šermoval pekelník rukama. “Tak mi tedy pověz, co to tady sedí na stromě za zvíře? ta tvoje kniha mi na to totiž neodpověděla.” A hle: Bylo to zvíře opravdu nevídané. Veliké jako člověk, tu na něm trčela pera i peří, tu zase medvědí kůže, hlavu jako škopek porostlý trávou, nohy jako kolíky, čtyři žabí tlapy, ocas kocouří, zoban kohoutí, oči jako zrcátka. A sedělo to na hrušni přímo pod parkánem. Čert se kouká, obhlíží to divné zvíře ze všech stran, ale když to na něj varovně zasyčí jako had, luciáš poděšeně ucukne. Zvíře se hned začne kroutit, natřásat, piští, bručí, až rarach stáhne ocas mezi nohy, couvá a zabrblá: “Musím se napřed o tom u nás v pekle poradit, ale nemysli si, že máš vyhráno, Khauci!” Potom opět zahřmí a pekelník je tentam.
“Však už jsem si myslela, že se na té větvi neudržím!” zaskřehotala čarodějnice a spadla z hrušně, až to zadunělo. To ona byla tím prazvláštním tvorem, když se natřela ševcovskou smolou, potom vyválela v peří a přilepila na sebe i to ostatní. Vrchní však měl oči pro něco jiného. Popadl totiž svůj úpis, který tu čert při svém útěku zanechal, a hned ho roztrhal. Potom ty kousky oba spolecně spálili v obruči, kde před deseti lety raracha citýrovali.
