Za dávných dob žil v malém městečku ševcovský tovaryš Honza. Bylo jich doma tucet dětí a nejstarší Honza se musel těžkým životem sám prokousávat jako skývou suchého chleba. Otec ho proto poslal do města ke strýci Vávrovi, vyučit se ševcovskému řemeslu, aby těch hladových krků z jejich chaloupky trochu ubylo.
Strýc Vávra byl starý škarohlíd, který měl neustále špatnou náladu a pro zlá slovíčka nikdy daleko nechodil. Zatímco Honza byl mládenec učenlivý a milý ke všem lidem. Vávra Honzovi všechno jeho dílo pokaždé jen pohanil a žádným slovíčkem ho jaktěživ nepovzbudil. A i když si to chudák Honza určitě nezasloužil, neustále se na něj lepila u Vávry jen samá smůla. Tu špatně kopyto na botu nasadil, tu floky poztrácel, jindy zase kůži křivě nastříhal. A tak se stalo, že ho zlý Vávra nechtěl pustit k žádné pořádné ševcovské práci, jen aby snad Honza něco nepokazil.
Honzovi to neustálé strýcovo lamentování a kárání také na zručnosti moc nepřidalo. Se smutkem pozoroval strýce jak žhaví hladítko a leští okraje boty a toužil taky něco jiného zkusit než jen opravovat lidem staré škrpály, lepit díry a podbíjet sešlapané podrážky.
Jednoho dne Vávra odjel do města na trh, když v tom na dveře ševcovské dílny zabouchal jeden starý známý žebrák, který ho žádal, zda by mu zadarmo Honza neopravil jeho staré boty. „I to víte, že spravím a zadarmo“, odpověděl milým hlasem Honza, který by od chudáka nikdy nic nevzal.
V tom se vrátil nečekaně dříve z trhu starý Vávra a když viděl, že Honza nuzákovi zadarmo boty spravuje, roznítil se na Honzu náramně a celý rudý hněvem ho i se žebrákem vyhodil na ulici. „Vy dva darmošlapové táhněte odkud jste přišli a rychle pryč a oba dva. Zadarmo nikoho živit nebudu!“, křičel z plna hrdla nazlobený Vávra.
A tak se Honza než bys řekl „švec“, ocitl i se žebrákem před prahem ševcovské dílny.
„A v čem pak budete pantáto chodit, když už vám vaše boty spravit nemůžu?“, povídá ustaraně žebrákovi Honza, který se ještě z hněvu strýce Vávry úplně nevzpamatoval. „Vždyť ty vaše boty jsou samá díra a podrážku máte až průhlednou. Víte co, vemte si moje. Jsou skoro nové a mají na sobě nalepené jen trochu víc té ševcovské smůly, která tam občas ukápla nad verpánkem. Já jsem mladý, já se nějak životem protluču a časem si našetřím i na nové boty“.
Starý žebrák mu odpověděl: „Honzo, za to, že jsi chtěl starému člověku zadarmo pomoci, dám ti odměnu. Vem si ode mě tady těch 10 zlatých. Kup si za to kůži a ševcovské nářadíčko a ušij mi nové boty. Zajdi na náměstí k vdově Zlámalce, ta ti pronajme malý pokojík, kde si můžeš ševcovat dle libosti. Pro nové boty si přijdu za týden. Tak nezapomeň, co jsi slíbil!“
Než se překvapený Honza vzpamatoval, záhadný žebrák beze stopy zmizel, jako by se po něm zem slehla. V trávě po něm zůstalo jen těch deset zlatých.
A stalo se, jak mu žebrák poradil. Bydlel v podnájmu u vdovy Zlámalky a za deset zlaťáků si nakoupil verpánek, kladívka, šidlo, pórek, knejp, potěh, kleště, dratev, štětiny a také roli té nejjemnější kůže.
A pustil se do šití svých prvních bot. Uběhl týden a Honza čekal na svého prvního zákazníka, toho už ale Honza jaktěživ neuviděl. Jeho dobroděj dočista zmizel ze světa, jen ty jeho staré boty si Honza nechal na památku.
A Honzovi se dobře vedlo. Dílo se mu dařilo a všichni si nové boty dávali šít jen k němu. A strýc Vávra už jenom staré škrpály lidem spravovat musel, nic jiného už nikdo po tom starém škarohlídovi nechtěl.
Možná, že se Honza zbavil své smůly, která se mu na boty přilepila, jedno je však jisté, od té doby, co své staré boty dal záhadnému pocestnému, ho v životě potkávalo už jenom samé štěstí.
Tento příběh se stal už moc dávno a po ševci Honzovi nám dodnes zůstala jen tato písnička, kterou si zpíval u verpánku:
Od soboty do soboty
šiji lidem nové boty.
Já jsem Honza, šťastný švec,
spravím boty ještě dnes.
Pro nuzné i pro pány,
pro děti i pro mámy.
Lepím, stříhám,
tak si zpívám,
smůlu má ten, kdo ji vidí,
kdo má štěstí, nezávidí.
Lidi já mám tuze rád,
chci jim radost udělat.
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Kamila Urbanová
