Jak Zlín dostal méno

Kdysi přes Zlín táhlo jakési cizí vojsko. Veliká sila ho byla a velice lidi sužovalo. Vybírali výkupné, lidé platili jak múrovatí a už si nevěděli rady. Jel s tým vojskem také vojevůdce a ten si sebú vézl svojého synečka. Ubytoval se na rynku, rožní dům to býl, a syneček tam bývál s ním. Když to vojsko pořád nepřestávalo sužovat tož si chtěli lidé na nich nejak postihnút. Jeden měšťan, co akorát u něho býval ten vojevůdce, si jednúc v noci počíhal a jak vojevůdce vyjel pryč, tož mu zabil synečka. A utékl. Ale byla to hrůza. Vojevůdce přijél a dyž tú novinu slyšel, zapřísahál se, že za to velice stresce celé město. Zlín byl tehdy veliký a měl takové výsady, jak třebas Kroměříž nebo Hradiště a Zlíňané jich velice opatrovali. Na ratúzi jich měli v železných truhlicách. A vojevůdce za to, že mu zabili synečka, nechál si všecky ty výsady donést a spálil ich. Na místě. Jak je fčil socha Floriána, tam byly ty výsady Zlína spálené. Kdysi se tam cosi kopalo a přišli tam na takový veliký kameň. Byl ještě celý očaděný od ohňa. Ale to nebylo všecko. Vojevůdce slíbil, že se Zlínu jedenkrát eště víc pomstí, enom jak se vrátí z vojny. Když to bylo takové, tož starousedlíci dali hlavy dohromady a uznésli se, že změníja méno města. Nechtěli byt za jedného zlého člověka trestaní. V Brně to nové méno zapsali do knih a od téj doby se v kronikách nepsalo Zlaté jabko, ale Zlín.