Přišel podzim. Stromy si oblékly barevné listí a z polí šlo slyšet hlasité krákání havranů. To brzo přiletí na náš dvorek i havran Ivan, radoval se Toník a utíkal rychle domů ze školy. Měl pravdu. U slepičího kurníku zobal spolu se slepicemi zrní i jejich kamarád havran Ivan. Havran Ivan přiletěl z východu, stráví tady celou zimu a s jarem se zase navrátí do své domoviny. A jako každý rok nezapomněl na svůj druhý domov a na svého kamaráda Toníka. Už tady létal třetím rokem a Toník s tatínkem pro něj najdou vždycky něco dobrého. Ať už je to suchý chleba anebo zbytky od oběda.
„Mami, mami !“, volal Toník rozechvělým hlasem na maminku. „Ivan se nám vrátil, on na mě nezapomněl!“ „To brzy přijde zima“, pravil zadumaným hlasem tatínek. „Toníku, ne že ve škole nebudeš jíst svačinu a drobit ji pak Ivanovi!“, volala na Toníka maminka. Toník to už neslyšel, utíkal za svým kamarádem na dvorek a na maminčino povídání neměl čas.
„Ahoj Ivane! Jakpak ses měl celý rok? Co jsi dělal kamaráde?“ Ivan přestal zobat zrní a přilétl až k Toníkovi. Toník vytáhl z kapsy rohlík a začal mu ho drobit na malé kousky. Až to všechno sezobal, vzlétl k Toníkovi a sedl si mu na rameno. A hlasitým „KRÁ, KRÁ“ Toníkovi odpovídá na jeho otázky. Tak si tam povídali ještě hodinu než maminka zavolala: „Toníku, pojď si udělat úkoly!“ „Tak ahoj Ivánku, už musím jít, povíš mi to všechno zase až zítra“. Toník pohladil havrana po peří a sundal si ho z ruky. Ivan vzlétl k nebi a s hlasitým „KRÁ, KRÁ“ zamával křídly Toníkovi na pozdrav odlétl na pole za ostatními havrany.
Tak to šlo každý den. Toník každé odpoledne pospíchal za svým kamarádem, aby se s ním potěšil. Ten den, kdy napadl první sníh, se Toník svého kamaráda nedočkal. Vyhlížel ho marně. „Něco se mu tatínku muselo stát“, pojď půjdeme ho hledat. „Toníku, třeba našel něco dobrého na poli a na tebe trochu zapomněl“, povídá maminka. Určitě přiletí zítra, povídá tatínek, teď se pojď domů ohřát a už ho nevolej. Toník smutně odešel ze zahrady domů a doma ještě oknem vyhlížel, jestli Ivana neuvidí přilétat.
Druhý den ráno byla sobota. Bílý sníh na polích se třpytil ve světle sluníčka a kouzlil ve sněhu překrásné drahokamy. Venku začalo mrznout. Na cestách začal namrzat mokrý sníh a z okapů střeh visely dlouhé rampouchy. Toník ani neposnídal a utíkal ven. „Toníku, počkej, já půjdu s tebou!“, volal na Toníka tatínek a podával mu čepici, kterou si Toník zapomněl nasadit. A tak šel Toník s tatínkem hledat kamaráda Ivana. Hledali všude, kolem dvorku, na louce, ale po havranu Ivanovi jako by se slehla zem. „Pojď Toníku, ještě půjdeme do lesa, ale potom se už musíme vrátit, aby o nás maminka neměla strach.“ Toník přikývl a volal Ivanovo jméno celou cestu k lesu. A pak ho Toník uviděl. Ležel tam na zemi u pařezu. „Tati, podívej, tam je!“, zvolal Toník a utíkal za svým opeřeným kamarádem. Ivan tam ležel na zemi s poraněným křídlem. „Musela ho napadnout liška nebo nějaké jiné zvíře“, povídá tatínek. Ale Ivan byl živý a to bylo pro Toníka to nejdůležitější. Toník zabalil Ivana do své čepice a rychlým krokem pospíchali s tatínkem domů.
Maminka už je oba netrpělivě vyhlížela z okna. „Máme ho,“ volal Toník. „Je zraněný, potřebuje odvést k veterináři,“ povídá mamince tatínek. „Dáme ho zatím do krabice, teď umýt ruce a posnídat“, volal na Toníka tatínek. Toník bleskově posnídal a už jeli k veterináři. Pan doktor dal Ivanovi na křídlo dlahu a povídal, že to zranění není zase tak vážné. Kdyby tam ale ležel v té zimě ještě hodinu, určitě by to nepřežil. Toník se o Ivana celou zimu dobře staral. Ivan se uzdravoval každým dnem. Už ho Toník neměl doma v pokoji, ale zavíral Ivana na noc ke slepicím do kurníku. Ivan zatím nelétal, ale jen skákal. Jeho křídlo se každým dnem uzdravovalo a sílilo. Až se stalo, že Ivan začal zase létat.
Jednoho dne roztály i zbytky sněhu na kopcích a havrani na polích se shlukovali do hejn. Toník pospíchal ze školy domů, a běžel se na dvorek podívat, jestli už neodletěl i jeho kamarád. On ale neodletěl, čekal na Toníka aby se s ním rozloučil. Toník si svého opeřeného kamaráda vzal na ruce, pohladil ho po jeho černé hlavě a vyhodil ho do vzduchu. Ivan vzlétl nahoru do oblak, kde ve vzduchu zamával svému kamarádovi Toníkovi na pozdrav. Toník za ním zavolal: „A příští zimu se k nám zase vrať!“ Havran mu na souhlas odpověděl hlasitým „KRÁ, KRÁ“ a letěl na pole k ostatním havranům. A bylo jaro, vzduch voněl, tráva se zazelenala a na loukách rozkvetly sněženky. Havran Ivan se měl ve své rodné zemi moc dobře. A na svého kamaráda Toníka nikdy nezapomněl.
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Kamila Urbanová
