Volary – Jihozápadně od Volar, asi tak hodinku cesty od farního kostela svaté Kateřiny, stával starobylý Zaunův mlýn. Ve Volarech a okolí bývalo vždy sněhu dostatek. O to méně ale lidé měli práce a uživit se, bylo mnohdy složité.
A na vršku cestou k němu pak velký dřevěný kříž s malovaným plechovým korpusem Ježíše Krista. Kdysi ho tam vystavěl neznámý dobrodinec, snad ku potěše duše poutníků, či proto, že jej tížil nějaký velký hřích. To už dnes nikdo nezjistí.
Jedné zvláště kruté šumavské zimy, se tudy ubírala chudinká volarská dělnice domů z posluhy. Před několika měsíci přišla o práci v továrně na zpracování dřeva a tak chodila za přivýdělkem, který se vyskytl ve dvoře nedaleko mlýna. Za tmy se každé ráno vydávala na cestu a za tmy se pak vracela. V pondělí, stejně jako v neděli, po sedm dní v týdnu. Sněhem zavátá úvozová cesta ji promáčela vlněnou sukni a sníh si pomaloučku hledal cestu i do slámou vycpaných dřeváků.
Cesta k vršku, kde kříž stával, vedla lesem. Už se těšila, že se mezi stromy alespoň trochu schová před větrem, který jí na lukách z těla odebral poslední zbytky tepla.
Toho dne však její pozornost upoutal oheň, který hořel sotva metr od paty kříže. Pomyslela si, že zřejmě dřevorubci jej špatně uhasili a vítr jej pak znovu rozfoukal, či zůstal neuhašen po nějakém tulákovi.
Z věže kostela svaté Kateřiny zvon odbíjel klekání, a tak se na chvilku zastavila, aby se krapet ohřála.Musela však rychle pospíchat domů. Byly zrovna Hromnice a chtěla stihnout večerní bohoslužbu a odnést si posvěcenou svíčku pro zlé časy. Tak jen při bim bání zvonu odříkala modlitbu Anděl Páně a už pomýšlela na odchod.
Aby si na cestu odnesla alespoň trochu teplíčka, nabrala pár pár uhlíků do omláceného plecháčku, který nosila vždy s sebou, a při chůzi jej pak svírala pevně v dlaních, aby se alespoň trochu zahřála. Ušla však jen pár desítek metrů, když tu uhlíky zhasly a přestaly hřát.
Už už je chtěla odhodit do sněhu, avšak při pohledu do plecháčku nespatřila černé vyhaslé uhlíky, ale třpytivé zlaťáky, jako by zrovna spadly z raznice mincmistra.
Chvilku nevěřícně zírala na nenadálé bohatství a strach se mísil s radostí. Nevěděla, jestli má mince i s hrnečkem zahodit do sněhu a upalovat domů, nebo zvesela výskat. Nejednou slyšela vypravovat o tom, jak se nečekaně nalezený poklad proměnil v listí čí hejno myší a málokterý příběh končil šťastně.
Když se ale trochu vzpamatovala, rychle se otočila a křečovitě svírajíc plecháček, uháněla zpátky ke kříži, aby si ještě nějaké kouzelné uhlíky nasbírala.
Jenže, ať hledala jak hledala, po ohni nebylo ani památky. Jen neporušená bílá plocha, kterou protínal jen řetěz jejích vlastních stop vedoucích bez zastavení kolem kříže.
Pospíchala tedy rychle domů a cestou stále prohlížela mince, zda se opět nepromění ve vyhaslé uhlíky, listí, myši či něco podobného. Doma strčila malý poklad do kredence a celou noc nespala ze strachu, že ráno bude nenadálé štěstí pryč. Snad co půl hodiny je chodila kontrolovat, avšak zlaté mince zůstaly i nadále mincemi.
Dívka, nyní už rozhodně ne chudá, si za ně pořídila tkalcovský stav, který jí společně s její pílí pomohl z bídy. Po čase si našla mládence a spokojeně s kupou dětí dožila požehnaného věku.
Způsob, jakým si pomohla k živobytí, nezůstal utajen a mnoho lidí se vypravilo v noci ke kříži v naději, že i oni si odnesou alespoň pár zlaťáčků. Na oheň, natož poklad však zřejmě již nikdo nikdy nenarazil, nebo si alespoň to tajemství nechal pro sebe.
