Žila byla jedna malá, zelená žába. Ale nebyla to jen tak nějaká žába, byla marnivá. Místo, aby celý den kvákala, až by uši všeho živého zaléhaly, tak zírala na svůj odraz v zrcadle. Tahle žába měla krásné a velké zrcadlo. Do něj mohla zírat celé hodiny a také to dělala. Natáčela se zepředu, prohlížela se zezadu, otáčela se jak holub na střeše – doprava a doleva. Špulila pusu, poulila do zrcadla oči, dokonce v zrcadle prohlížela svůj jazyk. Zrcadlo div z toho všeho prohlížení neprasklo. Přátel si nevšímala. Ostatně, k čemu by jí nějací byli, když si vystačila jen se zrcadlem. Zvířátek si nevšímala, ani si s nimi nehrála, prostě jen zírala do zrcadla. Většina zvířátek nad tím mávla rukou a žabku ze svých her vynechala.
Jen muška Pája se s tím nemohla smířit: „Proč si s námi nejde hrát a ztrácí čas u toho pitomého zrcadla. Vždyť vypadá pořád stejně!“ Ostatní zvířátka si jen poklepala na čelo a pokračovala ve svých hrách. Páju to ale opravdu mrzelo. Přemýšlela, jak situaci změnit. Chtěla aby si žába uvědomila svoje marné počínání, které nikomu neprospívá. Že jsou na světě důležitější věci, než odraz vlastního obrazu. Nakonec ji napadlo drsné řešení: „Prostě to zrcadlo rozbiju.“ Ale v tom byl zásadní problém, muška byla sice dobře živená, ale na to, aby shodila zrcadlo, sílu neměla.
Chvíli smutně létala kolem potoka, až spatřila u pařezu kámen vhodné velikosti. I namasírovala si svaly a zkusila kámen zvednout: „Uf, je to těžké, ale půjde to.“ Napnula všechny svaly v těle. A opravdu to šlo. Kámen se pomalu zvedl do vzduchu. Muška pomalu letěla k zrcadlu a když byla nad zrcadlem, kámen jen pustila dolů. Zemská přitažlivost dodala kameni sílu a ten s řinčením dopadl na zrcadlo. „Křach, břink,“ ozvalo se. Zrcadlo se rozletělo na střípky.
Žabka chvíli nechápavě zírala na to nadělení. Pak se rozplakala. Z očí jí kanuly slzy jako hrachy. Zvířátka, která si opodál hrála, zapomněla na své hry a šla se podívat, co stalo. „Nebreč,“ těšil ji zajíček. „Můžeš se koukat třeba na hladinu rybníka.“ Žába jen zavrtěla hlavou: „Ne, to nemůžu, je tam divný odraz.“ Muška opodál sledovala dění kolem zrcadla a byla moc ráda, že se nikdo nepídí po tom, jak se to zrcadlo rozbilo, že si ostatní všímají žáby a jejího neštěstí. „Co kdybychom to zrcadlo zkusili dát nějak dohromady? Řekla bych, že stačí, jen kousky posbírat,“ navrhla moudrá sova. Zvířátka se zaradovala, protože měla novou zábavu a začala střípky zrcadla sbírat.
Sova vylétla nahoru na strom, z výšky radila ostatním, kde se nacházejí střepy ze zrcadla. Zajíc, ježek, žížala, myška a muška Pája sbírali střepy. Veverka a vážka je skládaly dohromady, no a šneci se slimáky lepili střepy. Nakonec se jim podařilo zrcadlo slepit. Ale to už nebylo takové, jaké bylo předtím.
Žába se do něj podívala a začala se natáčet ze všech stran, jak si navykla. Ale pak se od něj zhnuseně odvrátila: „Už to nějak není ono, ale děkuji vám za pomoc.“ „Co teď budeme dělat?“ zeptal se ježek. „Mohli bychom si něco zahrát,“ navrhla muška Pája. Návrh všichni s radostí přijali a za chvíli si zvířátka už zase hrála na mýtině. Ale tentokrát s nimi byla i žába.
Jak to s žábou dopadlo? No, žába nechala zrcadlo, zrcadlem a od té doby si hrála se svými kamarády, jako by žádné zrcadlo nikdy ani nebylo. Tak naší žábě došlo, že ke spokojenému životu nestačí, jen se vrtět před zrcadlem a zapomenout na svět kolem.
Autorka: Ivana Lukášová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti
