Byla jednou jedna malá holčička, které všichni doma říkali Kikinka. Tuze ráda mlsala bonbóny, ale ze všech nejvíc milovala právě lentilky.Vysypala si je vždycky na talířek a obdivovala na nich pestré barvičky. Nejraději měla modrou a růžovou a to pak nikdy neodolala a hned si alespoň jednu slupla. Velice brzy se barvy všech lentilek naučila rozpoznávat a dobře si je pamatovala.
Kikinka se dokázala s lentilkami pěkně zabavit. Skládala si z nich barevné čtverečky, kolečka, trojúhelníčky,či srdíčka. Jindy si je narovnala všechny pěkně do řady jako vojáky, kdy z nich vznikl dlouhý a pestrobarevný had. Rovněž se učila lentilky počítat a šlo jí to tak skvěle, že si je již brzy dokázala všechny přepočítat úplně sama, tak byla šikovná. Jakmile si s nimi dostatečně vyhrála, teprve potom lentilky pojídala, ale nikdy nezapomněla rozdělit se i s ostatními a hned poté prosila:
„Maminko, prosím, koupíš mi zítra lentilky zas?“
„Když budeš hodná, poslušná a pracovitá, tak ano, ale musíš mi slíbit, že si budeš pravidelně čistit zoubky,“ dodala maminka.
„Budu, slibuji! Vždyť já si ráda zoubky čistím, třikrát denně. Přece nedovolím, aby mi je provrtal zubní kaz. Já chci mít zdravé a bílé zoubky, víš, maminko?“ prohlásila Kikinka a maminka ji za to jen chválila.
Všechny prázdné krabičky od lentilek si pokaždé Kikinka schovávala do velké krabice. Jakmile jich nastřádala trochu víc, postavila z nich panenkám pěkný, pestrý domeček. Panenky si to, panečku, libovaly, jaký mají krásný a barevný byteček a všichni plyšáci jim lentilkové bydlení záviděli a moc po takovém toužili. Někdy dokonce ten veselý domeček panenkám ze samé závisti v noci zbořili a Kikinka jim ho pak ráno musela stavět znovu, jen aby nezůstaly panenky bez střechy nad hlavou. Kikinka je totiž velmi hodné a pracovité děvčátko a všechny hračky si nejen pečlivě sama uklízí, ale dobře se o ně i stará.
Jednoho dne měla Kikinka dětský pokojíček zase tak vzorně uklízený a tak jí maminka za odměnu koupila mega lentilky v tubě.
„Jé, maminko, ty jsi hodná, takové veliké lentilky jsem ještě nikdy nedostala,“ pochvalovala si Kikinka a s usměvavou tváří mamince děkovala. Hned si je chtěla vysypat na talířek, ale nemohla krabičku otevřít. Byla pevně zalepená. Požádala proto o pomoc maminku.
„Ukaž, já ti je rozdělám,“ pověděla ochotně maminka a Kikinka běžela pro talířek.
Jen co však lentilky otevřela, něco v krabičce zašramotilo. A ejhle! Nejdřív z ní vykoukl růžový čumáček, potom ouška a pak – hop! To bylo překvapení! Z lentilek vyskočila malá myška, která se na maminku pěkně usmála.
„Jé, to jsem se lekla,“ prohlásila udiveně maminka a hned volala na Kikinku:
„Podívej se,holčičko, jaká krásna myšička na mě vykoukla z krabičky lentilek!“
Kikince se očka rozzářila radostí a hned začala malou myšku tisknout k sobě, když vtom slyší tenký a písklavý hlásek.
„Dávej pozor, vždyť mě celou umačkáš! Jsem úplně pokřivená a dolámaná z toho dlouhého krčení se v krabičce. Jen taktak, že jsem se do ní vlezla a teď mě bolí záda i za krkem Jsem plyšová myška Lentilka z Lentilkové země, víš?“
Potěšená Kikinka se celičká rozzářila a nadšeně pravila:
„Jé, ahoj myšičko, ty jsi ale krásná! Já se jmenuji Kikinka a lentilky mám moc ráda!“
„Vždyť to já přece moc dobře vím, proto jsem si moc přála dostat se zrovínka k tobě. Budeme si spolu pěkně hrát a přitom lentilky pojídat,“dodala myška a hned skočila Kikince do náruče. Pochtívala po ní jednu lentilku za druhou, kterou hnedle schlamstla jako malinu. To bylo, panečku, radosti, jen co je pravda! Kikinka si pěknou myšku okamžitě zamilovala a staly se z nich nato tata velké přítelkyní.
Kikinka poté vystěhovala panenky z lentilkového domečku a přidělila jej nyní myšce Lentilce. Z kulaté krabičky, z niž myška vyskočila udělala veliký komín a Lentilka tak získala krásný domeček jen sama pro sebe, který se pro ni stal lentilkovým královstvím. Náramně se jí v něm líbilo, cožpak o to, ale horší to bylo s panenkami. Začaly hnedle plakat a smutnit. Náhle si připadaly tolik odstrčené a nežádoucí. Dokonce jich bylo líto i plyšákům. Nemeškali a ochotně je přijali mezi sebe. Sotva to Kikinka zpozorovala, pověděla panenkám:
„Ničeho se nemusíte bát, však já vám brzy postavím zase domeček nový, jen co k tomu budu mít dostatek krabiček.“
Jakmile to panenky uslyšely, hnedka plakat přestaly. Do té doby spávaly společně s plyšáky. Tentokrát lentilkový domeček záviděli zase panenky myšce a proto si s ní vůbec nechtěli hrát. Myška Lentilka si však z toho těžkou hlavu nedělala a celý den si hrála a povídala jen s Kikinkou.
Netrvalo však dlouho, kdy se panenky s myškou přece jen spřátelily a barevné bydlení jí už závidět přestaly.
Za to je myška pustila k sobě do domečku, dokonce i ty plyšáky, kde si pak hráli všichni pospolu a začali se mít rádi.
Kikinka byla šťastná, přešťastná. Získala pěknou myšku, přesně tak vybarvenou, jako všechny ty pestré lentilky, proto by ji nejraději samou láskou snědla. Modroučký myší kožíšek se jí tuze líbil a pro ten roztomilý, růžový čumáček ji přímo zbožňovala, vždyť právě tyto dvě barvy byly Kikinčiny nejoblíbenější. Měla vždycky sto chutí myšku alespoň malinko do toho měkoučkého čumáčku kousnout, ale neučinila tak, neboť věděla, že by to jistě Lentilku tuze bolelo a to přece nemohla dopustit.
Každý den si spolu na lentilkách pěkně pochutnávaly. Myška si vždycky hupsla rovnou na talířek mezi lentilky a to už Kikinka křoupala jednu za druhou, myška hryzala a bylo jim oběma báječně.
Kikinka si plyšovou Lentilku oblíbila ze všech plyšáků nejvíc. Každý večer si ji bere do postýlky, schoulí se k sobě a už spolu spokojeně a sladce vychrupkávají až do rána. Každý večer jí Kikinka říká:
„To jsem ráda, Lentilko moje, že tě mám. Jsi hodná, žes chtěla právě ke mně, mám tě moc ráda a nikdy tě neopustím. Jednoho dne řekla myška Lentilka Kikince:
„Chceš znát tajemství, Kiki?“
„Jasně, že chci, že váháš,“ odpověděla Kikinka a tak se dala Lentilka do vyprávění.
„Tak mě tedy dobře poslouchej. Já dřív patřila jiné holčičce. Jmenovala se Sára. Byla však velmi lakomá. Nejraději měla červené lentilky, protože červenou barvu přímo zbožňovala a všechny červené hnedka z krabičky vybrala a snědla naposezení úplně sama. Snad právě proto jsem přestala mít červenou barvu jednou provždy ráda, a tak zmizela i z lentilkového zbarvení mého kožíšku, kde už poté nezůstal ani jeden červený puntík. Sára se s nikým o lentilky nedělila, ani mě nikdy žádnou nedala, přestože jich mívala stále požehnaně. To jsem se mohla uprosit, ale nedopřála mi ani jednu jedinou, i když jsem plakala. Víš, já měla tehdy v sobě kouzelnou moc. Stačilo zmáčknout moje růžové bříško, a už se ze mě lentilky sypaly jako z nebe sněhové vločky. Sára se se mnou každému jen vychloubala, jen co je pravda. Všem ukazovala, že může mít lentilek tolik, kolik si jen zamane, ale nikdy se s nikým nepodělila. Kvůli Sářině lakotě jsem pozbyla kouzelnou moc a tak jsem od ní radši utekla.“
„A co na to Sára?“ Zeptala se Kikinka.
„No, ani se neptej. Ta tehdy, panečku, vyváděla! Byla zvyklá mít lentilek přehršle, ale maminka jí je odmítala pořád v tak velkém množství kupovat. Sára proto chodila potají pochtívat k babičce a ta jí koupila vše, na co si jen ukázala.
A tak se stalo, že Sára jedla, mlsala, bužírovala si a přitom baculatěla a tloustla a tloustla, až se z ní stal pořádný cvalík.
Poté se jí zkazily všechny zuby a paní zubařka nestačila trhat a plombovat. Všichni děti se ji posmívaly, že je bezzubý tlouštík a to se Sáře vůbec nelíbilo, ale tím byla vlastně potrestaná za svou chamtivost a lakotu.“
„A kam jsi utekla, ty, Lentilko?“ Zeptala se Kikinka.
„Já? No to víš, já měla lentilky tak moc ráda, že jsem bez nich nedokázala dál existovat a proto jsem je vyhledávala všude možně. Lezla jsem do krabiček, z nichž jsem je nenápadně vyjídala. Jednou jsem zalezla dokonce kamsi do závodu, kde se lentilky vyráběly. Tam se plnily do krabiček a balily do velkých kartonů a odtamtud pak putovaly rovnou do prodeje.“
„A kde jsi zůstala ty, Lentilko?“ Vyzvídala Kikinka.
„Já byla zalezlá zrovínka v krabičce od mega lentilek a sladce jsem si pochutnávala, když vtom najednou tubu zalepili, narovnali všechny do kartonů a já už nemohla ven. Volala jsem o pomoc, křičela, prosila, naříkala, ale nikdo mně neslyšel. Pak jsem byla odvezena do obchodu. Dlouho jsem čekala a tajně snila o tobě. Doufala jsem a pevně věřila, že se takto dostanu jednoho dne právě k tobě, a tak mně nezbývalo nic jiného než čekat, kdy si mě tvá maminka vybere. A stalo se, hurá! Já to štěstí skutečně měla a můj plán mi vyšel, to je paráda!“
„I já jsem tomu moc ráda, Lentilko,“ řekla na to Kikinka a hned se začala s myčkou šmajchlovat. Po chvíli pověděla:
„To já nebudu nikdy chtivá a ráda se s každým podělím. Dám lentilky tobě, mamince i tatínkovi a také všem dětem. Jen mě malinko mrzí, že už nejsi kouzelná z nepadají ti z bříška lentilky samy. To už by mi je maminka nemusela nikdy kupovat,“ ale myška Lentilka na to:
„Možná je to tak lepší. Co kdyby ses jich s takovou přejídala i ty? To by se pak mohlo stát, že by se z tebe vyrostl zrovínka takový cvalík.“
„No to ne, to já nechci být nikdy tak tlustá,“ bránila se Kikinka.
Snad právě proto byla ráda, že všechno takhle dobře dopadlo. Myšku Lentilku by zanic na světě nikomu nedala, tak moc jí má ráda a to už se nezmění nikdy.
A co vy, milé děti, chtěly byste mít doma také takovou miloučkou myšku? Tak zkuste poprosit maminku, tatínka, babičku, či dědečka, nebo někoho z vašich blízkých, třeba vám nějakou plyšovou myšku koupí.
Ale kdoví, možná se jednou poštěstí i vám a najdete ji v lentilkách také. Pak si na Kikinku jistě vzpomenete a myšku si zamilujete zrovínka tak, nemám pravdu, děti?
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová
