Byly jedny neposedné nožky. Možná to byly Vašíkovy nebo Vendulčiny? Zkrátka byly samý běh, skok ani na chvilku se nechtěly zastavit. Přeskakovaly kaluže, běhaly do kopečka a z kopečka, skákaly chvíli po pravé noze a chvíli zas po levé, hopsaly a smály se až slzely.
Marně jim všichni říkaly, dejte pozor! Ať nezakopnete! Ať neupadnete!
Kdepak, nedaly si říct, nekoukaly na cestu a bum! Odřely si koleno.
„Aúú, béé!“ Naříkaly a ronily slzičky jako hrachy. Moc je to bolelo. Co byste těm nožkám řekly, děti? Třeba: „vidíte, říkaly jsme Vám to, nebo to nic není, to se brzy zahojí?“
Ty nožky dobře vědí, že jste jim to říkaly a že to nic není? Víte jak bolí odřené koleno? Tohle nikdo slyšet nechce. Myslím, že by ty nožky chtěly pohladit a koleno pofoukat a jsem si jistá, že si pak dají mnohem větší pozor. Co myslíte, děti?
Autorka: Andrea Zatloukalová
