Kdysi dávno byl Vlčnov jen nevelkou dědinou uprostřed opuštěného kraje. Pár chalup krytých doškem, jedna menší než druhá, se zde krčilo podél hrbolaté cesty. Lidé, co v nich žili, patřili k nejchudobnějším v celém kraji. Nejezdili tenkrát na pole Podkojiny, na Čupy, do Dřínků a bůhvíkam ještě jako dnes. Ke každé chalupě patřil jen malý úzký proužek kamenitého políčka, které sotva stačilo uživit majitele. A přitom bylo dokola tolik krásné země. Jen se chopit pluhu a rozorat úhor, rozšířit koryta potoků a zavlažit půdu. Ale to lidé nesměli. Všechna půda patřila knížeti, který byl na své poddané jaksepatří přísný a svůj majetek střežil jako oko v hlavě. Běda tomu, kdo by se opovážil sbírat klestí v panském lese či políčit na zajíce. Takový nešťastník byl uvržen do temného žaláře na knížecím hradě, odkud nebývalo návratu. K tomu všemu pán ukládal sedlákům vysoké daně a
při honech, když se s jinými pány bavil, museli nahánět zvěř.
Nebylo dobře lidem v těch dobách. Žili ve stálém strachu, kdy je pán zas začne trápit novými povinnostmi. Žil tenkrát v dědině chalupník Jan, ještě chudší, než byli ostatní sousedé. Ale měl dceru Aničku, děvče jako obrázek, nejhezčí z celé vsi. Tělo jako vrbový proutek, líčka od malin, vlasy černé a oči modré a hluboké jako studánka v Boří. Že byla Anička stéle veselá a usměvavá, měli ji všichni rádi. Navíc byla tanečnicí vyhlášenou v celém okolí. Žádná tancovačka se bez ní neobešla. Jen se u muziky objevila, již šla z náruče do náruče, z kola do kola, často až do svítání. Jednou pán uložil nové daně, a která dědina vše v pořádku neodvede, tam prý nakvartýruje vojsko. Sešli se vlčnovští sousedé na návsi pod lipami a bědovali, kterak mohou pánovu vůli splnit, když jim pole nic neurodí.
Tu se mezi nimi objevila Anička a hned se ozvala, aby si nedělali starosti, že se to nějak spraví. Jen ať ji prý pustí ke knížeti na hrad. Pravda, tatík se zdráhal. Měl o Aničku starost, aby se jí nic zlého nestalo nebo aby se mezi těmi městskými paničkami nezkazila, ale když jinak nedala a nic jiného nakonec ani nezbývalo, tak ji pustil. Anička se tedy vydala do města. Měl tam jeden vlčnovský soused bratra krejčíka a u něho našla pohostinství i příbytek. Také si od něj nechala ušít šaty, nejhezčí jaké dovede, ze samých vzácných látek. Prý půjde na bál, který pořádá pán na hradě. Krejčí se hned dal do práce a ušil šaty radost pohledět. Když se v nich Anička na bále objevila, všem přecházel zrak. Páni zůstávali v úžasu stát a divili se, kde se mezi nimi vzala taková kráska. Prý to bude nejspíš šlechtična, kterou si pozval kníže. Tak si šuškali. Hudba začala hrát, před Aničkou se uklonil první tanečník a zavířil s ní v kole. Všichni se divili, jak pěkně Anička tancuje, a sotva dohráli první a začali druhý kousek, mačkali se kolem ní páni a rytíři, baroni a hrabata z celé Moravy. Jejich napudrované paničky a slečinky pukaly závistí, když viděli, jak se páni na Aničku smějí, tisknou ji k sobě a jak se s ní v kole vytáčejí. Kdyby věděly, že ta krásná dívka je jen chalupnická dcerka, jistě by padaly do mdlob.
I pán si brzy Aničky všiml a tuze se mu zalíbila. Poručil muzikantům, aby mu zahráli sólo, a vyzval chalupnické děvče k tanci. Byl zkušený tanečník, mnoho večerů protancoval na bálech a hostinách, ale tak dobře jako s Aničkou se mu ještě nikdy netancovalo. Že byl stejně zvědavý jako ostatní, zeptal se Aničky, kdo je a kde se na hradě vzala. Ta dobře věděla, s kým má tu čest, ale nedala na sobě nic znát. Já su Anička z Vlčnova. A kdo ste vy? Řekla nebojácně. Jsem pán této země, odvětil kníže pyšně. Tož to je dobře, právě s vama sem chtěla mlúvit. Ale počkajte, až dohrajú, mně sa s vama velice dobře tancuje, na to Anička a tak se zavrtěla, až se knížeti zatočila hlava. Jakmile dohráli, zavedl pán Aničku do pěkné komnaty, posadil ji do lenošky a nalil oběma číši vína. A ona mu všechno pověděla. Jak jsou v dědině chudí, jak malá políčka mají a malou úrodu, vysoké daně že není z čeho odvádět. Tak jestli by jim pole nepřidal, však má dost. Kníže se nejdříve zamračil, ale že se mu s Aničkou tak pěkně tancovalo a že se mu i jinak líbila, rozhodl se, že jí udělá po vůli. Dobrá, dám vám půdu, ale jenom tolik, kolik sama od svítání do západu slunka obtancuješ! A proč ne? Řekla bez rozmyšlení Anička.
Pána to nejdříve překvapilo, ale pak si pomyslel: Kolik mohu ztratit. To bylo ve Vlčnově překvapení, když ještě před svítáním zastavily na návsi krásné panské kočáry. Z toho prvního, celého zlaceného a se čtyřmi zlatými korouhvičkami, vystoupil kníže pán a ještě několik jiných pěkně oblečených pánů, kteří měli být svědky. V druhém kočáře, který byl celý postříbřený a měl čtyři stříbrné korouhvičky, v šatech samý volánek a krajka seděla Anička. Premovaný lokaj jí přistavil schůdky a pomohl jí z kočáru sestoupit. Vesničané vybíhali před chalupy a mohli na té nádheře nechat oči. Sotva Anička vyskočila z kočáru, přikázala, aby zavolali muzikanty. Než si převlékla šaty, přivázala pěkný květovaný fěrtúšek a zula střevíce, už byli tady. Nejdříve přiběhl Jura s gajdama, za ním Francek s klarinetem pod paží, potom Tonek se skřípkama a Janek jako poslední vlekl basu. Nad Černou horou se právě zaleskly první paprsky ranního slunka. Jura stiskl gajdy, Tonek přejel smyčcem po strunách, Francek pískl na klarinet, Janek potáhl basu a už se nesla písnička do kraje.
A za ní druhá a třetí. Pán se ani nestačil vzpamatovat. Anička ho popadla do kola a už se vrtěli pod Bočky a na starou horu. Odtud se pustili pěkně dolů přes Kojiny na Podhájčí a k černé hoře. Za chvíli kníže nemohl ani dechu popadnout. Anička ho tedy pustila a vzala do kola dalšího šlechtice, co sním přijeli. Ti ale nevydrželi ani tolik co on. Když už všichni pletli nohama a přišlapovali si tkaničky od střevíců, nechala panské břichopásky být a dala se so tance s chlapci z dědiny. Panečku, teď teprve to byl tanec. Muzika hrála, jen se z gajd kouřilo, a Anička, sotva třikrát šorcem zatočila, byla o pořádný kus dál. Z Černé hory se pustila kolem Hájku a Boří na Čupy a odtud přes Výpusty k Dřínkům. To již obtancovala veliký kus polí. Pozdě začal pán litovat svého slibu. Ale co se dalo dělat? Anička se nezastavila, jen tanečníky měnila a na poledne už byla v Dřínkách, odkud je vidět až do Hluku. Když se pak slunce začalo sklánět k západu, pocítila i ona únavu a také tanečníků ubylo. Vždyť už i muzikanti museli odtancovat svoje. Proto se z Březí pustila rovnou k dědině. Nohy necítila a její chodidla, rozškrábaná o ostřici a bodláčí, zanechávala za sebou krvavou stopu. Než slunce zapadlo za hlucký háj, byla tanečnice u prvních chalup. Tam ji síly opustily docela, ale upadnout na zem nestačila. Sousedé ji vzali na ramena a zanesli až na náves. To bylo veselí po celé vsi, každý se radoval. Jenom kníže pán byl žlutý zlostí, že ho obyčejná chalupnice o tolik půdy připravila. Svému slovu však dostál a jeho písaři všechno zapsali a zaznamenali do knih. Tak získali Vlčnovjané rozlehlý katastr. Nic nevadilo, že je k Dolnímu Němčí protáhlý a na jihu ukončený hned na kraji vesnice.
A Anička? Ještě se hodně natancovala, než se vdala. Ale i potom, když přišla k muzice, nemohla se jí žádná z mladších děvčat v tanci rovnat.
