Kdysi dávno bydlel na venkově dráteník Švéda, který žil ve své malé chaloupce s velkou ovocnou zahradou úplně na samotě a dočista sám.
Byl velice chudý a jediné, co ho na světě těšilo, bylo právě to jeho drátenické řemeslo, které však z něho žádného boháče nikdy neučinilo. Žil proto velmi skromně, jako nějaký poustevník a čím byl starší, tím víc mu bývalo častokrát samotnému smutno. Neměl si s kým povídat, ani s kým posedět a tak začal mnohdy mluvit jen tak, sám se sebou, jen aby nezapomněl svoji řeč. Celé dny jen seděl a věnoval se práci, která ho nesmírně bavila, avšak jeho zakázky byly rok od roku mizernější. Měl stále otevřené okno do své zahrady, z něhož pozoroval, jak stromům vítr čechrá jejich koruny a obdivoval všechny ta krásná jablíčka a hrušky, kterých se toho roku urodilo požehnaně.
Jednoho dne zase seděl u okna, rukou si podpíral hlavu a poslouchal švitoření vlaštovek, které se právě chystaly k odletu. Vtom někdo strčil zvenčí hlavu do jeho otevřeného okna.
„Fuj, to jsem se ale lekl!“ vykřikl dráteník a leknutím až z židle povyskočil! Věřte nebo nevěřte, do okna mu totiž z ničeho nic strčila hlavu malá žirafka a začala k němu natahovat ten svůj dlouhý krk, jímž dosáhla až k němu. Dráteník byl velice mile překvapen a nestačil se divit, cože to k němu zbloudilo za neobvyklého hosta. Vyšel z jeho chaloupky ven a svojí pomalou chůzí šel rovnou k žirafce. Byla malá, milá, přítulná a okamžitě si získala dráteníkovo srdce.
„Kde ses tu vzala, krasavice?“ řekl dráteník a začal žirafku hladit. Té se to, panečku, líbilo! Spokojeně držela a prohýbala se u toho až k zemi. Dráteník nechápal, odkud se tam mohla žirafka takhle zčista jasna objevit, neboť věděl, že se žirafy vyskytují takto volně v přírodě leda tak někde v daleké Africe. Také ho napadlo, že by se k němu mohla zatoulat snad odněkud ze ZOO. Dostal strach, že by ji mohli lidé ze ZOO hledat, proto se rozhodl, že jí raději zavede do nejbližší zoologické zahrady sám, když vtom na něho žirafa náhle promluvila lidským hlasem:
„Neodváděj mě nikam, prosím! Nepatřím ani do Afriky, ani do ZOO. Jsem žirafa Durynka z pohádky a přišla jsem k tobě, abys tu už nežil tak sám. Budu ti dělat společnost a sloužit ti ke tvé spokojenosti!“ řekla žirafka a dráteník žasnul údivem a překvapením! Jakživ neslyšel žirafu mluvit lidskou řečí, ani o tom, že by přišla sama žirafa až na vesnici a proto byl z toho poněkud v šoku, ale poté řekl: „Jakpak by jsi mi mohla sloužit, vždyť copak může taková malá žirafka umět?“
„No jen si nemysli, umím toho dost! Mohu ti pomoci třeba očesávat ovoce z tvé zahrady, co ty na to?“ zeptala se Durynka. Dráteník se zamyslel a řekl:
„A to máš tedy pravdu, holka, to bys mohla, alespoň bych nemusel vytahovat svůj žebřík, když máš tak dlouhý krk! Jsem již stár, ve výškách se mi točí hlava a trhání ovoce je pro mě již přítěží, proto ho už několik let raději vůbec netrhám. Očesávám jen takové ovoce, které se dá trhat ze země a to ostatní mi stejně pak vždy opadá a shnije.“
„Tolik škody, řekla žirafka, ale to se teď změní!“
A tak si chudý dráteník žirafku přece jen u sebe ponechal. Bydlela s ním v jeho chaloupce a od toho dne bylo starému Švédovi hnedka veseleji. Durynka byla chytrá a rozumná a dělala dráteníkovi jen samou radost a činila mu potěšení. Sotva nastal podzim, dozrál čas na sklízení úrody jablek a hrušek a Durynka se hnedka chopila své práce přesně tak, jak slibovala. Dráteník jí nachystal trháček a bedýnky a žirafka se s chutí pustila do očesávání ovoce. Se svým dlouhým krkem dosáhla poměrně vysoko. Opatrně každé jablko, či hrušku odkousla od stopky a jemně pokládala do košíčku, jen aby se ovoce nepotlouklo. Sotva měla trháček plný, přeskládala jablka opatrně do bedýnek a takto pokračovala s velkým nadšením i elánem. Pokud na nějaké ovoce už přece jen nedosáhla, řekla kouzelné zaklínadlo a tím se jí její krk o několik metrů ještě prodloužil a pak bez potíží dosáhla i na ten nejvyšší strom.
Dráteník zůstal stát s pusou otevřenou dokořán a nestačil se divit, co všechno jeho Durynka dokáže. Byl spokojený, jako nikdy dosud. Žirafce šla práce, jako po másle a než se stačil z toho všeho vzpamatovat, měl veškerou svoji úrodu sklizenu. Tolik plných beden ovoce pohromadě už dlouho neviděl! Nyní ho však měli tolik, že ho mohli prodávat a přesně tak se i stalo. Za prodané ovoce utržil dráteník hromadu peněz a od té doby už nemusel žít v takové bídě, ani tak skromně. Stejně tak prodávali i meruňky, třešně, višně a ořechy a šikovná Durynka se proto nikdy nenudila. Přes zimu se dráteník opět věnoval svému řemeslu a Durynka mu jen přicmrndávala. Používala svá kouzelná zaklínadla nejen k prodlužování svého krku, nýbrž i k vyčarování masitých pečínek, různých specialit a dobrot a tak nemuseli vařit a nic jim spolu vlastně nechybělo. Starý Švéda se měl nakonec přece jen dobře a na svá stará kolena si hodně přilepšil. Nyní se měl doslova, jako to prase v žitě a prožíval tak veselé, klidní, radostné a spokojené stáří a spolu s ním byla spokojená i Durynka.
Před dráteníkovou smrti se s ním jaksepatří rozloučila a vydala se cestou zase o kus dál. Chodila světem a hledala, komu by mohla být opět užitečná a posloužit zase tentokrát.
A pokud dosud nikoho takového ještě nenašla, chodí takto světem a hledá zřejmě ještě dnes!
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová
