Kdepak by se zajíc Janek staral o malou kukačku. Jenom tu a tam zvedl levé ucho, když uslyšel z hloubi lesa krásné zakukání. Však jaká starost? Měsíc květen si už drbal záda o teplou kůru června a v horách bylo pravé dopuštění.
Dávno už přilétli všichni ptáci z teplých krajin, žáby počítaly zelené penízky na hladinách tůněk, a všude to praskalo a syčelo a cvrlikalo a hučelo.
Zrovna v téhle době se probral i jezevec Martin ze zimního spánku. Že trochu pozdě? Na jezevce možná, ale na Martina? Ten byl tak ospalý, že by zaspal i tu příští zimu, kdyby se Klotilda nenaučila kukat. A možná by bylo lepší povědět: Kdyby se nenaučila kukat podle hodin peciválka Vaňka. Právě v tom byl totiž ten háček. Kukačka si nejdříve protahovala křidélka jen tak po lese a zrovínka nad Martinovou norou uviděla ve stromě pěknou dutinu, která připomínala okýnko ve Vaňkových hodinách. Zrovna tak potom i kukala. Jako z hodin. Pěkně podle dřevěné učitelky kukání a její časomíry. V jednu zaťukala do kukaččích hlasivek jednou, ve dvě hodiny pak dvakrát a můžete si pomalu dopočítat, kolikrát to bylo, když dostal v poledne Martin hlad. A jezevci mají zrovna budíček v břiše. Kdepak by Martin potřeboval mít nad hlavou modřín s uřvanou kukačkou!
„Co tam nahoře blázníš?“ Zabrumlal kamsi do koruny, kde Klotildu spíš jenom slyšel, než viděl.
Ale ta všetečka si právě odkukala své polední povinnosti a zmizela v otvoru. Martin mohl potom nadávat jak chtěl, na stromě bylo ticho jako ve školní třídě plné těch nejhodnějších prvňáčků.
„Ani mi neodpoví, uličnice jedna.“
Jezevec si ulevil po svém a pořádně zaprskal. Ale jít spát? Kdepak! Klid jenom na hodinku, a potom ta potřeštěná ptačí holka zase začne nanovo. Kuku, KUKU!
Protože jezevci nevědí, že ve správně vyškolených kukacích hodinách se po dvanácti zakukáních ozve jenom zase jedno, hlásící jednu hodinu odpolední, Martin raději zamířil do lesa. Klotilda mu ale v hlavě přece jen zahnízdila a stačilo známé zaskřehotání, aby si popovídal se strakou Klárkou.
„Jó, to si vyřiď s Jankem. To zajíc naučil Klotildu věžnímu řemeslu,“ žalovala Klárka a ukazovala černou kosírkou k velkému smrku, kde se Janek klidně popásal. „Vidíš, támhle se cpe trávou.“
Jezevec Martin se s obtížemi začal drápat do kopce, který po celé dlouhé roky raději pro lenost vždycky obcházel. A hned na Janka vysypal všechny jezevčí stesky. To bylo poslouchání! Že nemůže spát, to za prvé. Že ho bolí hlava a v zádech, a drápky od samého rámusu mu opadávají. Čím má pak hrabat nory? Když všechno suma sumárum sečte, tak si půjde stěžovat i výš. Třeba k samotnému císaři do Rakous, protože jezevce nikdo kukáním rušit od spaní nebude.
Janek zastříhal dlouhýma ušima a hnedle byl doma: „To zase žalovala straka Klára, co? Kdyby ale věděla, že malá Klotilda tím kukáním chrání ztracený stračí poklad.“ Jezevec Martin ho poslouchal a mračil se, protože celé jaro prospal a o žádném stračím pokladu nikdy neslyšel. A zamračil se ještě víc, protože Janek hulákal jako na lesy. Copak je Martin hluchý?
Jenomže Jankovi tohle vůbec na mysl nepřišlo. Stačilo mu jen, že viděl dlouhý ocas Kláry, která letěla k modřínu nad Martinovou norou.
„A teď běž klidně spát,“ řekl Janek jezevci. „Klotilda ti tam už kukat nebude.“
Dopadlo všechno tak, jak Janek předpověděl. Jezevec Martin pro svou línou hlavu ani nepřemýšlel, proč je okolo najednou takové ticho. Jenom tu a tam přelétla kolem jeho nory straka Klárka, aby se přesvědčila, že je ta dutina po malé kukačce Klotildě pořád prázdná.
A poklad?
Kdepak. Stračí bohatství odnesl vítr v podobě lesní páry. A to jezevčí? To tu přece bylo.
Klid a ticho pod stromy, to bývá největším pokladem jezevců.
Autor: Luboš Zelený, Trutnov
