K chlapci jménem Jeníček, zatoulal se koníček.
Před jeho chaloupkou řehtal, Jeníček se šťastně chechtal.
Sotva koňský řehot slyšel, hnedka z chaloupky ven vyšel.
Koník k němu hlavu skláněl, něco na zub mlsně sháněl.
Hned si řekl Jeníček: „To je krásný koníček!“
Šel mu nabrat trochu ovsa, vyskočil si na něj , hopsa!
Venku bylo velké vedro, koník vypil vody vědro.
Vozil Jendu ve svém sedle, hned byl tam a tu zas hnedle!
Jeníček se vesel smál, chtěl s ním běžet dál a dál.
Koník se s ním prohání, po poli dál uhání.
Brzy mu však úsměv zvadnul, neb z koníka Jeník spadnul.
Narazil si záda, hlavu, v bezvládném tam ležel stavu!
Koník ho hned začal budit, brzy se však počal nudit.
Svojí hřívou pyšně trhnul, pryč od Jendy raděj zdrhnul!
Pádil přes zelený háj, cválal odtud co nejdál!
Mezitím se Jeník probral, nikdo na něj ohled nebral.
Jeník nemohl hned vstát, začal se sám v poli bát.
Neudělal ani krok, z pádu dostal nejspíš šok!
Pak se vzchopil přece jen: „Co se stalo? Byl to sen?
Přišel ke mně koníček?“ matně tápal Jeníček.
Vstal a kráčí kolem plota, hlava se mu ještě motá,
pamatoval si jen málo, myslel, že se mu vše zdálo.
Sotva domů dorazil, tátovi dech vyrazil:
„Co se stalo, Jeníčku? Máš odřenou hlavičku?“
zeptal se ho doma táta, ošetřit mu ránu chvátá.
„Přišel za mnou koníček!“ vzpomínal si Jeníček.
„Ve svém sedle vpřed mě nes, pak jsem ale k zemi kles!“
„Nejspíš se ti vše jen zdálo? Hlavu zraněnou máš málo!
Upadl jsi, nevíš o tom, zapomněl jsi všechno potom!
Kde by se tu koník vzal? Viděl jsi ho, když jsi spal!“
namlouval mu tatíček, uvěřil mu Jeníček.
„Kůň tu není jediný! Já měl asi vidiny!
Proč mně ale hlava bolí, proč jsem ležel v řepném poli?“
marně tápal Jeníček, šel si psát svůj deníček.
„Copak ale dělá Jeník?“ pomyslil si začas koník.
Jeho pád ho začal trápit, náhle rozhodl se vrátit!
Nechtěl se však vracet pěšky, tak se zmocnil koloběžky!
Půjčil mu ji jeden klouček tam, kde si hrál dětí hlouček.
Koníček se odrážel, za Jeníčkem vyrážel!
Zpočátku mu to šlo těžce při jízdě na koloběžce!
Smály se mu všechny děti, koníček jak vítr letí,
jak ten rychlík v trati jede, zabrzdit však nedovede!
Nohou šlape, dupy, dupy a už bude u chalupy
tam, kde bydlí Jeníček, zase řehtá koníček!
Ten svým očím nevěří, vše si řádně prověří!
Svoje oči celé protře, na koníčka jasně pozře!
„Je to možné, nebo není? To je ale nadělení!
Koníček se ke mně vrátil, koloběžkou cestu zkrátil!“
Jeníček se šťastně směje, nevěří, že se to děje!“
Koník brzdí kolečka, míří si to z kopečka!
A když koník zastavil, na zadní se postavil,
pyšně svojí hřívou hýbá, pochválit ho za to zbývá!
Koníček byl tomu rád, stal se s Jendou kamarád.
Od té doby koníček je tam, kde je Jeníček
a ten je teď den co den, až nadmíru spokojen!
Prohání se se svým koněm, všichni mluví jenom o něm!
Pro Jeníčka je to ráj, s tátou postavil mu stáj!
A když nechce běhat pěšky, zas se chopí koloběžky!
Hravý je, jak malé hříbě a tím končí jeho příběh!
Pohádka z elektronické knihy pro předškoláky
Alena Chudobová
