Byl jednou jeden hrášek, který se nechtěl uvařit v hrachové polívce, a šikovně proto spadl pod kuchyňskou linku. Tam mu v té tmě a vlhku vyklíčily nožičky a ručičky a na hlavě místo vlasů takový malinkatý klíček. Říkejme tomu klíčkovi, totiž kloučkovi, třeba Kuliferda.
„Hurá,“ volal tenhle Kuliferda, „narostly mi ručičky, narostly mi nožičky, vydám se do světa.“
A tak se vydal. Vyhrabal se z pod kuchyňské linky ven a štrádoval si to po modrých dlaždičkách přímo za nosem. Ehm, to jsem vám neřekl, že měl také nos? No jistě, přímo mezi očima. Šel si tedy za tím nosem, zvědavý co očima objeví, šel a šel, až potkal ježka.
Co to povídám? Jak mohl v kuchyni potkat ježka? Tak, že by to bylo něco jiného? Kartáč na boty. Ale kartáče na boty bývají většinou v předsíni. Copak dělal tenhle kartáč na boty v kuchyni?
Kuliferda se rozhlédl. Široko daleko nebyla žádná bota. Žádná bota, která by stála o vyčištění. Ani žádná, která o ně nestála. Jenomže pak spatřil něco jiného. Dvě veliké oranžové pantofle s modrou bambulkou na špičce. Nesly se vzduchem jak nehlučné letadlo, nejdřív jedna a pak druhá. Pak si Kuliferda všiml, že je řídily dvě tlusté nohy.
Dva tři kroky a už tu byly. Uf! Kuliferdu těsně minuly. Šly tak blízko, že viděl, jak se pyšné bambulky na špičce natřásají.
„Vezeme se, heč! A ty née!“
„Tůdle nůdle,“ udělal na ně Kuliferda dlouhý nos, „já utekl z polívky!“
„Ty zelenáči,“ volaly zase bambule, „měl jsi v té polívce raději zůstat.“
„Kdo je u vás zelenáč? A vůbec, co vy můžete vědět?“ Ale to už si Kuliferda říkal pro sebe, protože bambule odletěly pryč.
Vraťme se však ke kartáči na boty. Co dělá v kuchyni? Nebo že by to byl opravdu ježek? Nejlépe na něj zavolat.
„Ježku,“ řekl opatrně Kuliferda.
„Ježků, ježků,“ volal víc a víc.
Ježek nic.
Třeba spí, napadlo Kuliferdu. Anebo to není ježek. Ale k čemupak mám svoje ručičky? Strčím do něho, a jestli to je ježek, tak se probudí. Jak Kuliferda vymyslil, tak udělal, ale i když do něj strkal z obou stran, ježek se neprobudil.
Je to kartáč na boty, rozhodl Kuliferda, a zkrátka leží v kuchyni na podlaze. Mají tady pěkný nepořádek. To bude domácnost, povzdychl si. Pak šel zase o kus dál.
Šel a šel, až potkal pekáč. No, pekáče v kuchyni bývají, ale pročpak tenhle pekáč leží na zemi? Proč není v troubě?
Třeba je v něm čerstvě upečená buchta a tak ji vytáhli ven, aby vychladla, napadlo Kuliferdu. Musím se podívat! Vyskočil na ucho pekáče, obratný to on byl, a pak se vyšplhal až nahoru na okraj. Pekáč však byl prázdný a lesklý jako zrcadlo.
Kuliferda se zakymácel a sjel dolů jako po tobogánu. Svištěl si to napříč pekáčem a na druhé straně ho to málem vyhodilo přes okraj ven. Málem. Stačilo kousek! Ale Kuliferda se ani nestačil nad tím zamyslet, převážil se a svištěl zpět. Na druhé straně se to opakovalo. A znovu a znovu, sem a tam. A tak se klouzal po pekáči jako po ledě.
Hráškovi se to začalo líbit, smál se a výskal na celé kolo. Kdypak si zas užije takovou legraci? Když se dost vybruslil, postavil se doprostřed pekáče, rozhlížel se a přemýšlel, jak se dostane ven. Stěny byly kluzké a nebylo možné po nich vylézt.
Najednou uviděl zase ty dvě oranžové pantofle, vracely se zpět. Krok a krok a zastavily se přímo vedle pekáče. Dvě mohutné ruce pekáč uchopily i s Kuliferdou a nesly ho k troubě.
Malinký hrášek dostal v tu chvíli strach. „Né, já nechci skončit v troubě, utekl jsem z polívky, z pekáče taky uteču!“
Znovu se pokusil vyšplhat na okraj, ale bylo to marné, skutálel se dolů jako kulička do jamky. V hlavě mu vířily poplašné myšlenky, ale jakmile se trochu uklidnil a získal hráškopřítomnost, rozkročil se, počkal si a pak využil houpání pekáče k tomu, aby se nechal vynést až na okraj a hups!, skočil přímo na modrou bambuli.
„Co to děláš?“ zlobila se bambule, „pocucháš mi účes.“
„Teď se vezu taky,“ smál se Kuliferda a nechal bambuli, ať se vzteká.
Když ruce vrátily pekáč do trouby, vydaly se nohy, pantofle i bambule do obývacího pokoje. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, cos to hrášku, cos to sněd? Několik kroků a to, co bylo nad nohami, si sedlo na gauč. Kuliferda hbitě seskočil na zem, na koberec.
„Tak a jsem v pokoji,“ pochvaloval si, „kampak já se podívám? Pokoj je veliký, ale vykračovat si uprostřed jako na náměstí, může být pro leckoho s malou postavou nebezpečné. Podívám se nejprve, co je tady pod tím gaučem.“
Byla tam tma. Kuliferda chvíli stál, aby se rozkoukal a pak uslyšel z té tmy starý nabručený hlas: „Copak tady chceš?“
„Jsem Kuliferda,“ odpověděl Kuliferda opatrně, tak opatrně, že vlastně vůbec neodpověděl na otázku.
„A já jsem Ježek,“ řekl ze tmy ten hlas, „a chci tady být sám.“
„Aha, tak Ježek,“ podivil se Kuliferda nahlas a přemýšlel, kde se vzal ježek v pokoji pod gaučem. „Potkal jsem jednoho ježka v kuchyni.“
„Kdepak,“ řekl Ježek, „to nebyl ježek, to byl kartáč na boty. Ježek jsem tady jenom já.“
„Myslel jsem si to,“ řekl Kuliferda, „strkal jsem do něho a on nic. Ale proč leží kartáč na boty v kuchyni?“
„Anetka si s ním hrála na ježka,“ řekl Ježek, „a pak ho tam zapomněla, děti už jsou takové. Nepořádné.“
„A proč si Anetka hrála s kartáčem na ježka, když má jednoho ježka pod gaučem?“ podivil se Kuliferda.
„Se mnou si zase hraje na kartáč na boty. Děti už jsou takové, rády si hrají.“ Ježek zívl a dodal: „A teď už jdi, chce se mi spát.“
Co dělat? Když je starý bručoun nabručený, otázkami mu náladu nezlepšíte. Naopak, z nálady pod psa se stane nálada pod ježka a ta je pichlavá a zemitá.
Kuliferda pomalu vyšel zpod gauče a přemýšlel. Jedna záhada je vyřešena, ale kde se vzal pod gaučem ježek? Budu se ho muset zeptat, až se probudí. Teď už se mi chce taky spát. Byl to dnes ale náročný den. Zív! Ještě si musím najít místo ke spaní.
Nedošel daleko, lehl si vedle nohy gauče na měkký koberec a za chvíli spal, jako když ho do vody hodí.
Autor pohádky: Luboš Pavel
