Když se Kuliferda probudil, byla všude tma.
„Mole?“ zavolal tiše.
Nikdo mu neodpověděl. Jestlipak je ještě zalezlý v té mapě, přemýšlel Kuliferda. Jestli je v ní schováno hodně lesů, není asi jednoduché najít ten Ježkův. Hlavně aby se Mol v těch lesích neztratil, měl by asi ještě jednou zavolat. Za chvíli si jeho oči na tmu zvykly, takže viděl alespoň obrysy věcí. Já jsem statečný Kuliferda, říkal si, aby zahnal strach, nebojím se ničeho, ani téhle tmy tmoucí. Ani kdyby teď někdo zavolal na mě, tak se neleknu. Neleknu, neleknu, huhuhu, lálala. Kuliferda se snažil zpěvem rozehnat chmury, které té tmě přibarvovaly škleby a různé stíny zle vypadající a tichým chechotem se ozývající. Takže ten tichý chechot musel přezpívat, což je vcelku dobrý způsob.
Nu, dobře si vedl ten náš Kuliferda. Ne nadarmo jsme mu dali tohle jméno. Kuliferda. Vykutálený jako hrášek, co utekl z polívky a odvážný jako Ferda. No, ten známý mravenec z jiné knížky, však víte, s puntíkatým šátkem kolem krku.
Co však teď v té tmě? Nejlepší by bylo si na něj posvítit, vždyť ani my na něj pořádně nevidíme. A už je to tady, někdo jde do kuchyně a rozsvítil světlo. A protože obývací pokoj volně přechází do kuchyně, nejsou tam ani zdi, ani dveře, tak rozsvícené světlo dopadá až na polici, kde se právě nachází Kuliferda.
Teď už na něj vidíme docela dobře. A on taky. Našel mapu, do které vlezl Mol a volá škvírou: „Haló, je tam někdó?“ ale nikdo se neozývá.
Snad se mu něco nestalo, začal se strachovat Kuliferda. Je možné, že tam někde uvíznul, zamotal se do mapy, zabloudil a nemůže najít cestu zpátky. Musím za ním, rozhodl se, ale právě v té chvíli bouchly z kuchyně dveře od ledničky, někdo zhasnul a odešel pryč. A zase byla tma jako pytli.
Najednou něco zamávalo křídly a sedlo si vedle Kuliferdy. Byl to Mol.
„Všechno jsem zjistil,“ řekl tiše, „les je směrem na severovýchod asi deset kilometrů daleko.“
Kuliferda neměl ani ponětí, jak dlouhý je kilometr, ale víc ho zajímalo něco jiného: „Kde je severovýchod?“
„To nevím,“ řekl Mol, „ale vím určitě, že je to přesně mezi severem a východem. A protože vím, kde je východ, stačí jenom zjistit, kde je sever.“
Kuliferda obdivoval Molovo logické uvažování, s kterým dokázal najít na všechno odpověď, a pak se zeptal: „A kde je tedy východ?“
„Východ je tam,“ poučil ho Mol, „kde jsou dveře, kterými se odchází z domu, takže, až budete s Ježkem utíkat, musíte těmi dveřmi projít a to pak půjdete přímo na východ.“
„A když budeme vědět, kde je sever,“ řekl Kuliferda, „změníme směr útěku doprostřed mezi sever a východ.“
„Tak,“ kývl Mol a Kuliferda se zaradoval, jak už všechno začíná chápat.
„No jo,“ dodal po chvíli, „ale jak zjistíme, kde je sever?“
„To není tak těžké zjistit,“ řekl Mol, „když je východ před vámi, sever máte vždy po levé straně.“
„Je to velmi jednoduché,“ jásal Kuliferda.
„Ano, nic to není.“
A tím skončila jejich noční rozprava. Chudák Kuliferda netušil, že existují dva východy. Jeden, o kterém mluvil Mol, tedy východ ze dveří a jeden geografický, tedy směr. Ten geografický směr byl pojmenován podle místa, kde vychází slunce. Je to, jako kdyby tam slunce mělo svoje dveře, ze kterých vyjde na oblohu. Proto se oba východy jmenují stejně, ale nemusí být na stejné straně. Naopak, většinou je každý někde jinde. No, uvidíme, jak Kuliferdovo dobrodružství bude pokračovat.
Autor pohádky: Luboš Pavel
