Žil jednou v Bohdalci sedlák a ten byl tuze lakotný. Kdokoliv ho o něco požádal, odešel s nepořízenou. Žebráci se od něj vlídného slova nedočkali, natož nějaké almužny. Čeledíni i děvečky si na jeho statku dveře podávali, žádný zde dlouho nepobyl. Práce hodně, jídla málo a od rána do večera jen hromy a blesky na ně hospodář pouštěl. A stalo se, že se sedlák oženil.
Vzal si za ženu nejhezčí holku z okolí, žádná jiná pro něj nebyla dost dobrá. Nevěsta byla sice krásná, ale chudá. A protože nezapomněla na svůj původ, měla mladá selka pro každého vlídné slovo a také nějaké to sousto navíc. A když došel chudý žebrák, i penězi ho obdarovala. Když sedlák uviděl, jak žena rozhazuje jeho majetek, začal jí spílat. Zakazoval jí podstrojovat čeledi a obdarovávat chudé. Vyčítal jí, že ho přivede na mizinu, jestli s tím nepřestane. Mladá selka se tolik trápila, až se rozstonala a zanedlouho zemřela. Ale sedlák dlouho netruchlil. Za nějaký ten pátek se oženil znovu.
Tentokrát si vzal ženu bohatou a stejně lakomou, jako byl sám. To se jim to šetřilo. Kdykoliv se selce podařilo nějakého pocestného od vrat odehnat, odnesla to, co na něm ušetřila, do truhlice na půdu. Zanedlouho byla truhlice téměř plná. Jednou se na statku objevil starý a nemocný žebrák. Prosil selku o jedno vejce, že si ho uvaří. Hospodyně ho s láteřením odbyla a honem utíkala schovat vajíčko do truhlice. Žebrák za ní od vrat volal: „Naděl vám Pámbu tak, jako vy mě!” A odešel. Večer si šla hospodyně svůj poklad prohlédnout, ale běda. Jakmile odklopila víko, vylezli z truhlice hadi, milou selku obtočili a stáhli ji dovnitř. A víko se samo zavřelo. Sedlák ji hledal několik dní. Pak ho napadlo podívat se na půdu. Tam uviděl truhlici, otevřel ji a uvnitř spatřil už jen kosti nebohé selky.
A hospodář? I jemu se nakonec špatně vedlo. Začal pít a časem propil celý statek. Nakonec mu nezůstalo nic a musel chodit od domu k domu stejně jako žebráci, které dříve sám ode dveří odháněl.
