Byl jednou jeden ježidědek, který žil již dlouhá léta v lese ve staré chatrči na dvou nožkách od slepic.
Byl již starý, líný a stále vyžadoval klid. Bylo mu zatěžko vytáhnout ze svého obydlí paty, proto pokud potřeboval někam zajít, popohnal tu svou chatrč a šel tam i s ní, neboť ji za ta léta již naučil chodit.
Jeho bývalá přítelkyně ježibaba Agáta, která měla svoji již napůl zbořenou chýš pouze na jedné kuří nožce mu tu jeho tuze záviděla a často si říkávala: „Hernajs, ten ježidědek mě opravdu medí! Má chýš se otáčí na vše strany, neboť je za ta léta již celá rozviklaná. Když se chci někam dostat, to abych vytahovala pokaždé koště a řídila svůj let, kdežto ten proklatý ježidědek se nemusí vůbec namáhat,“ záviděla mu Agáta, neboť jí bylo o to. Poslední dobou mu proto dělala jen samé naschvály, jen aby ježidědek nemohl žít v klidu, který tolik miloval. Vždyť mu vadilo už i to ťukání datla do stromu, houkání sovy, troubení jelenů, funění divočáka, dokonce i líbezný ptačí zpěv, který v mládí míval tak rád.
Zato ježibaba ptačí zpěv přímo zbožňovala! Ukrývala ve své chýši několik vzácných a začarovaných ptáčků zpěváčků a v korunách stromů poblíž její chajdeloupky se to ptáčky jen hemžilo.
Brzy ráno, i když sluníčko ještě spalo všichni ti ptáčkové krásně pěli své ranní árie a ježibabě se přitom dobře probouzelo. Měla všechny ptáčky ochočené a lítali jí rovnou na dlaň, kterou jim vždycky nastavila. Slétávali se u ní špačkové, kosi, skřivánci, drozdi, sýkorky, pěnkavy, ale především modřínky, jejichž zpěv byl ježibabě nejmilejší.
Jednoho dne si ježibaba chytila právě modřinku, která zpívala ze všech ptáčků nejhlasitěji a přikázala jí: „Leť, modřinko, za ježidědkem a zpívej mu pod oknem nejvíc, co jen tvé hrdlo dokáže! Pěj, křič, pískej, vřískej, jen ať ten dědek jeden plesnivý klidu nenalezne a nepřestávej, dokud ho tvůj zpěv neprobudí,“ naporučila modřince ježibaba.
Modřinka hnedle poslechla a odletěla. Sedla si ježidědkovi rovnou do okna a začala zpívat jako na lesy! Sotva ji uslyšeli ostatní ptáčkové, připojili se k ní a ptačí koncert pod oknem chaloupky ježidědka slavnostně začal. Jakmile se dědek probral, hnedka spustil: „Co to slyším, co se děje, to jsou zvuky, jéje, jéje! Kdo tu takto silně piští, hlava mi už z toho třeští,“ zalamentoval si ježidědek a dostal na všechny ty ptáčky zpěváčky veliký vztek, neboť si dovolili vyrušili ho z jeho ranního klidu. Otevřel okno a všichni ptáčkové se rozlétli a uletěli pryč, jen malá modřinka zůstala a sedla si ježidědkovi na ruku tak, jak tomu byla zvyklá u ježibaby. „Taková drzost, no jen počkej, ty ptáku ošklivý, darebnice jedna ničemná, já ti, panečku, dám! Proč mě rušíš a řveš tu jako na poplach,“ rozzlobil se ježidědek a odháněl hned modřinku od sebe co nejdál. Rozhněval se na ubohého ptáčka tak, že v záchvěvu své zlosti tuto nevinnou modřinku začaroval a to všechno jen pro těch pár přelíbezných ptačích tónů!
Představte si, děti, že ten darebák ježidědek proměnil ubohou a nešťastnou modřinku v němou rybičku, a to jen proto, aby už konečně jednou provždy ztichla a nikdy více již nemohla zazpívat. Rázem upadla modřinka k zemi a začala sebou mrskat na všechny strany. Pusinku otevírala dokořán, ale nevydala ze sebe ani jednu jedinou hlásku, natožpak tón!
Konečně měl ježidědek klid a šel znovu zalehnout k spánku. Chudáček rybička zůstala ležet na zemi, nemohla už zpívat ani volat o pomoc. Zoufale lapala po dechu, neboť nyní potřebovala vodu ke svému přežití. Úplně oněmila a svoji pusinku otevírala jen naprázdno.
Vtom se k ní slétli všichni ti ptáčkové a odnesli ji na svých křídlech k ježibabě. „Kdo mě to ruší? Proč mne nenecháte v klidu odpočívat,“ zlobila se ježibaba, ovšem jen co jí ptáčkové prozradili, že ji ježidědek proměnil v němou rybku, bylo ji modřinky tuze líto a řekla: „Vždyť je to všechno jen moje vina! Kdybych tam modřinku neposlala, nebyla by z ní nyní němá ryba,“ litovala ji Agáta a hned se ji pokoušela svou kouzelnou mocí znovu proměnit v ptáčka, avšak její čarování bylo tentokrát nějaké nezdařilé a neúspěšné. Něco musela v tom náhlém šoku poplést a tak se stalo, že nebyla modřinka najednou ani ptáčkem, ani obyčejnou rybičkou. Dokázala sice lítat jak dřív, ale stále byla tou němou rybou, jen nyní nepotřebovala k životu vodu. Létala vzduchem jako letadlo a vždycky přistála někde na stromě tak, jak tomu byla již odmalička zvykla, vždyť bývala ještě před chvilkou letícím ptáčkem.
Tolik si toužila znovu zazpívat, ale nešlo jí to, neboť již navždy zůstala takto němá a nevydala už ze sebe ani jediný ptačí tón. Byla proto moc smutná a tolik záviděla ostatním ptáčkům to jejich zlato v hrdle. Ptáčkové ji však rádi přijali mezi sebe i v podobě ryby a všechny ty jejich líbivé árie nyní zpívali jen pro ni. Rybička byla ráda, že má tak báječné kamarády, kteří ji nezradili, jsou na ni milí a cítí s ní všechnu tu její bolest i zklamání.
Brzy si však na svůj život v rybí podobě začínala postupně zvykat a naučila se s tím žít. Vrabečkové tuto novinu hnedka roznesli po celém okolí a brzy již každý věděl vše o tom, že ptáček modřinka je nyní rybou, která umí létat vzduchem jako letadlo. Nenašel se snad nikdo, kdo by tuto začarovanou modřinku neobdivoval a v celém širém kraji se tehdy nemluvilo o ničem jiném, než zrovínka o ní.
Každý zatoužil proletět se s ní vzduchem a pozorovat svět z výšky, proto modřinka začala sloužit všem, kdo o let s ní stál. Každý si na ni nasednul, pevně se chytil a už vzlétával a proháněl se společně s modřinkou v oblacích!
To se všem, panečku, líbilo, jen co je pravda! Rybička modřinka se tak stala velmi brzy populární a slavnou. Život se jí rázem k nepoznání změnil, ale přesto je dnes v pohádce znovu spokojená a šťastná. Ptačí zpěv si nahradila cestujícími, kteří vždy radostně vískají a vesele jásají, neboť si let s modřinkou nemohou dostatečně vynachválit. Často s nimi létá právě nad chatrčí ježidědka a ten je z pištění, kvílení a jásotu cestujících celý hyn. Tolik toužil po klidu, ale nyní ho už nebude mít nikdy a to je tak správné, protože modřince ublížil a za své chyby musí zaplatit každý.
Od té doby je tato modřinka nejen ptáček, ale i rybička a pohádku o ní znají dnes již všechny děti.
Alena Chudobová
