Kdo mě nezná, ať se dívá,
jsem veselá mašinka,
mašinka – lokomotiva,
až můj signál zacinká,
připravte se, přátelé,
k naší cestě veselé.
Rychle, rychle – to mám ráda,
letím už jak o závod,
telegrafních tyčí řada
běží jako jeden plot,
telegrafních drátů linky,
z porcelánu konvalinky.
Kolejnice měly strach,
naříkají ach, ach, ach.
nebojte se, kolejnice,
vždyť jste moje pomocnice,
nebojte se přece tak,
přeletím vás jako pták.
U každého nádraží
jako voják na stráži
semafor však stál:
Dokud nepozvednu paži,
ať se nikdo neodváží
po kolejích dál!
Letí kola jako šipky,
přeletěla přes výhybky,
každou výhybku to blaží,
když vlak vjede do nádraží
až k červené čepici,
která řídí stanici.
Bude chvilka odpočinku
pro kola a pro mašinku?
Že jsi šťastně dojela,
ty mašinko veselá,
co si budeš přát?
Kolečka dám spát.
Zdroj: Dětem Zdeněk Miler a Krtek, Albatros 1996
