Ale jenom se za okýnkem zajíc Janek ohřál, v tom zaječím domečku, jak se teď už říkalo, dostal pořádný hlad. Jak hopká po lese, zvířátka se mu zdaleka vyhýbají, protože se zase o něm pod zasněženými stromy po doupatech vyprávělo. A sněhu od večera připadlo, že by ho mohl v putýnkách nosit do kraje dětem na prodej.
Hup, skok, hup skok.
Tak Janek poskakuje v závějích, tlapičky ho zebou, ale pro mlsný jazýček a hlodavé zoubky dosud nenašel ani větvičku. A jak tak poskakuje po přemrzlých modravých jazycích, vidí na jedné kupičce ledu veverku Johanku. Sedí pěkně zpříma, ocásek za zadečkem rozložený a pyšně vystrkuje nos do mrazu. Jako by měla zámeckého páva za strýčka!
A šup.
Hned si něco do hubičky nacpe, až tvářičky mohou prasknout, jak se nadouvají. Zoubky mele pořád kolem a dokola jako mlýn v Pasekách. A zase obráceně, dokola a kolem, jak to dokážou jenom zrzečky.
„Nojo, já hlupák!“ Vykřikne Janek a plácne se do čela, až mu ta dlouhá ušiska kdesi v půlce zad zatleskají. „Že já to mám ale hlavu,“ huláká, až se nad ním z toho křiku zatřese velký smrk ve větvích.
„Johankóó,“ poskakuje stále Janek pod stromem a setřásá bílou nadílku, kterou mu smrková větev nadělila na hlavu. ,,Johanko, já docela zapomněl na naše společné zásoby z podzimu.“
„A vidíš, já ne!“ Řekne veverka a zastříhá nosíkem.
„Tak, to se podělíme, schovávali jsme si to na zimu přece společně.“
„Ano, to máš úplnou pravdu, Janku,“ řekne veveruška a spolkne poslední kousek suchého a voňavého hříbku. ,,Tady je skrýš už vyjedená, tak to musíš k další.“
Zajíc skáče přes zasněžené vývraty k další skrýši, o které sám dobře věděl. S Johankou si je budovali na podzim, ale kdepak by Janek pamatoval tolik měsíců dozadu. Hop, noc se překulila. Hop, a Janek přeskočil z jednoho dne do druhého. Ale teď si vzpomínal a byl rád, že přiložil ruku, tedy spíše zaječí tlapičku k dílu. To bude, pane, pochoutka. Přece jen je dobré nebýt líný a na zimní hlad se trochu připravit. Ale co to? I ta druhá skrýš je vyjedená! Jenom prázdná díra pod pařezem a kolem plno malých veverčích stop. Ale ještě že Janek ví o té další! Stačí o kousek poposkočit doprava, do hustého mlází. Ale bum! I ta třetí je prázdná úplně stejně, jako Jankovo bříško.
„Johanko, tys mi všechno snědla,“ kárá plačtivě Janek veverku, která raději ve výšce spodních větví svého kamaráda doprovází. A je mu z toho opravdu do pláče. „Vždyť jsme si přece říkali, že skrýše budeme vybírat společně. Co já teď budu jíst?“
„Jak bych ti takovou věc mohla udělat,“ brání se Johanka a vystrkuje zoubky. „Já jsem si snědla jen tu moji půlku skrýší. Té tvojí jsem se ani nedotkla.“
„A kde? Kde ji mám. Všude je přece jako po posvícení. Kde nic, tu nic. Jenom nějaká ta šlupička, která ti upadla …“ diví se Janek a kroutí hlavou.
„No, přece, podívej, na dubu máš dutinu plnou oříšků, a támhle na smrku jsou šišky a pod borovicí, pomalu u země, máme schované bukvice. Přece jsem ti skrýše, co jsem já nadělala, všechny do jedné ukázala, stejně jako ty mně.”
Veverka Johanka vesele skáče z větve na větev a mává pacičkou, aby Jankovi dokázala, že na něj pamatovala. Všude je přece ještě plno zásob, až do jara jim vystačí.
Zajíc Janek smutně kouká. Kdepak by vylezl tak vysoko, až do koruny dubu, a i kdyby tam vylezl, jak by se dolů dostal? Veverka ho pěkně pozlobila. To si už jen tlapičkou stačí podrbat napálený zaječí nos, a pak uškubnout věchet suchých stébel trávy koukající z vyjedené skrýše pod pařezem. Jo, jo, kamaráďte se s veverkami! To vám v zimě zbudou oči jen pro pláč. Takové veverčí dělení. Pfe.
Autor: Luboš Zelený, Trutnov
