Povolání horníka bylo vždy nebezpečné a nejisté, nikdo si nemohl být jistý, jestli už příští chvíle nebude jeho poslední. Je proto pochopitelné, že havíři byli pověrčiví lidé a že v jejich prostředí vznikla celá řada pověstí o nadpřirozených úkazech. Některé byly docela strašidelné – například na některých dolech se věřilo, že horníci, kteří to byli zasypáni při důlních neštěstích se ozývají klepáním svými kladívky ještě mnoho let po své smrti. Obvykle se mělo za to, že kdo slyšel zvuk kladívka mrtvého, toho nečeká nic dobrého…
U některých dolů se také v noci zjevoval tajemný černý pes, jinde býval v podzemí k vidění bílý kůň (ale to spíše v rudných dolech, především zlatých) nebo jiné zjevy z jiného světa. Nejčastější nadpřirozeným obyvatelem dolů ale byl podzemní skřítek permoník. Pověsti o zemních trpaslících, “Venušinu lidu” či jiných tvorech malého vzrůstu jsou zřejmě velmi staré a nejasného původu. Horníci si je ale přetvořili k obrazu svému. Jejich permoník byl sice někdy trochu zlomyslný a nevypočitatelný, obvykle však pomáhal nebo aspoň varoval před hrozícím nebezpečím. Někdy se dokonce vypravili na povrch, aby pomohli nejvíce potřebným. Obvykle je obdarovali uhlím, které se později přeměnilo ve zlato. Litoval pak nevděčník, který zdánlivě bezcenné uhlí vztekle zahodil, když v kapse místo mouru našel zbytky zlatého prachu.
