Byl ušatý, vlastně uchatý. Navrch zelený, uvnitř bílý a smál se, dokonce mluvil. Řeknete si, obyčejný hrnec ! A hrnce přece nemluví. Ale hned vás z toho vyvedu. Když má hrnec ucha, jako by měl uši. Slyší a poslouchá, co si povídáte. Za chvíli se naučí i mluvit, zkouší si to nejdříve tiše v kredenci a pak se odváží i nahlas. Ale nepředbíhejme.
Než můj hrnec promluvil, byl to dareba skoro k ničemu. Co mohl, nedovařil, co mohl, spálil či připekl. Takový Budižkničemu! To jsem si o něm myslela. Dokonce už i moje babička s ním mívala trápení. Jednou se jí vysmekl z rukou, poskakoval ze schodů a notně se otloukl. Tam, kde se na něm odrazil zelený smalt, tam najednou prokoukla černá kukadla, objevil se i jakýsi nos a pusa. Malý zelený kuliferda si polepšil i tím pádem ze schodů. Začal totiž těmi kukadly z oprýskaného smaltu tichoučce sledovat, co se v kuchyni děje.
Od té doby, kdy se potloukl, měl vařit jen brambory, a to ho pěkně rozpalovalo. Cožpak je jenom hrnec bramborák? To ponížení ho rozehřálo vždycky tak, že se v něm voda rychle vyvařila, a když ho nikdo nehlídal, připekly se brambory k rozpálenému dnu. Když i mně to udělal víckrát, rozkřikla jsem se jednou večer při mytí nádobí na hrnec nahlas:
„Ty ničemo zelený, ty jsi tak nevypočitatelný, že tě vyhodím do popelnice!“
A pak se to stalo!
Náhle se chraplavě ozvalo : „ Nedělej to, umím něco víc, než vařit brambory!“ Divila jsem se tak, že jsem se zpotila, sedla na stoličku a vyhrkla : „Ne ne nestraš mne, hrnce nemluví ! …A když už jsi to provedl, tak honem pokračuj, než se zblázním.“
Pokračoval. A já se dozvěděla, že jeho praprapradědou byl slavný hrnec, jehož kouzelné vlastnosti byly tak pozoruhodné, až se dostaly do pohádky „ Hrnečku, vař !“. Hrnečkové, potomci, synkové a vnoučci právě tohoto praprapraděda, si museli nejdříve odsloužit jakási povinná služební hrncová léta, která se počítala podle určitého množství “uvařenin“. Když se totiž všechno to , co v nich bylo uvařeno, sečetlo a vydalo to řekněme na obrovskou hromadu o velikosti malé kredence, začali potomci kouzelného praprapraděda nejdříve slyšet, pak vidět, nakonec mohli i promluvit. Ten z lidí, kdo na ně promluvil, nezbláznil se z toho leknutí a uvěřil, že s ním opravdu hrnec mluví, mohl pak využít i jejich kouzelných vlastností.
A pak mi můj zelený hrnec začal popisovat všechno, co jeho příbuzní uměli. Nebylo to jenom nekonečné množství krupičné kaše, které zvládl kouzelně z ničeho navařit slavný praprapraděd, ale někteří byli specialisté na kaši hrachovou a rýžovou, jiní na polévky nudlové, knedlíčkové, slepičí, gulášové, další vařili vynikající pudinky malinové, vanilkové i čokoládové……
„Tak. A co vlastně umíš ty ?“ přerušila jsem trochu neuctivě a nedočkavě jeho chlubení. „Něco jako mýdlové bubliny,“ vyhrkl překvapivou odpověď. „Krásně barevné, duhové. Létají, jak chceš dlouho, cinkají písničky. Uvnitř bublin si můžeš vykouzlit všechno, co je k jídlu a je kulaté. Smotej si z papíru trubičku a zkus to.“
Jako omámená jsem našla Večerník, smotala z velké novinové stránky úzkou trubičku, ponořila ji do prázdného hrnce. V tu ránu v něm byla jakási medově barevná voňavá tekutina. Zabublalo to a z hrnce vylétly mžitky. Slyšíte dobře. Mžitky. Měli jste někdy mžitky před očima? Tak to byly ony. Trochu se podobaly prázdným mýdlovým bublinám.
Hrnec náhle zabrblal. „ Počkej, zapomněl jsem ti říct, že musíš vždycky pronést zaklínadlo. Jinak neuvařím požadovanou kulatou dobrotu. Říkej tedy BUBLEJ, HRNKU, JEN SE SNAŽ, UVAŘ, CO UVAŘIT MÁŠ. A pak řekni, že chceš, třeba meruňkové knedlíky, ty jsou přece kulaté, no a já už se budu snažit. Až budeš mít těch kulatých dobrot dost, řekneš jen HRNKU, PŘESTAŇ, UŽ MÁM DOST, DĚKUJI TI ZA RADOST.“
A tak to začalo. Po přeříkaném zaklínadle jsem si přála jahodové knedlíky. A co se nestalo! Z hrnce vylétly nadýchané bubliny a v každé z nich jahodový knedlík posypaný tvarohem a cukrem. Knedlíky usedaly na prázdný talíř na stole a ozývalo se jemné cinkání.Ty, které se na talíř nevešly, se vznášely chvíli u mrazáku. Když jim nikdo ledničku neotevřel, vylétly oknem. „Hrnku, přestaň, už mám dost, děkuji ti za radost“, řekla jsem honem nad tím nadělením. Knedlíky, které neulétly oknem, zavoněly z talíře. A byly také pohádkově dobré!
Druhý den jsem měla chuť na švestkové knedlíky. To aby byla nějaká změna. Marně jsem ale vzpomínala, jak zní to zaklínadlo. Hrnec posmutněl. Podruhé už ho prý nemůže nikomu zopakovat. Kdo zaklínadlo jednou zapomněl, ten si ho vlastně nezasloužil. Jak že to bylo? Přemýšlela jsem. HRNEČKU, VAŘ A SNAŽ SE! Ne, tak ne. HRNEČKU, VAŘ A VYKOUZLI VDOLKY! No to už vůbec ne!
A tak jsem mohla zkusit alespoň obyčejné bubliny bez knedlíků. Na hrnku se z bublinek udělala kudrnatá pěnová čepice, zářila a rozletovala se. Z trubičky se oddělovaly barevné koule. Byly prázdné bez knedlíků či vdolků, krásně duhové, mírně se vznášely pokojem, mizely a nové se objevovaly. Posílala jsem je i z okna do ulice zalité sluncem, aby letěly co nejdál a co nejvýš. Nebyly to žádné knedlíky! Vzdáleně připomínaly hvězdy, květiny i sněhové vločky, ale byly daleko křehčí a náhle mizely.
„Nejsi smutná ?“ staral se hrnec. „Kdepak! Až přijdou na návštěvu Terezka s Kryštofem nebo Eliška s Ondrou, pocukrujeme si vlastnoručně ukoulené a uvařené jahodové knedlíky, ale pak srolujeme papírové trubičky a budeme si pouštět proti sluníčku z okna ty krásné duhovky.“
Autorka: Karla Cikánová
