Bylo nebylo, nedávno tomu. Všechno se odehrálo jednoho nevinného večera, kdy holčička Natálka, která už ležela v postýlce, slyšela, jak se rodí nová pohádka.
„A o kom ta pohádka vlastně bude?“
„No,“ potáhnu významně z nezapálené dýmky. Nezapálené proto, protože před dětmi se nekouří. „Ty staré pohádky už poslouchat nechceš, a tak to bude pohádka nová. Bude to pohádka o Šídlovi a Teplomilovi.“
„Jé, to je fajn,“ tleskala Natálka nadšeně.
„Ano, myslel jsem si to.“
„A jak ti dva vypadají?“ zvědavě se ptala.
„Klid, všechno se brzy dozvíš, začínám totiž vyprávět.“
„A kdybys náhodou uprostřed vyprávění usnula, dopovím ti to zítra, nemusíš se bát.“
„To já neusnu, tati.“
To ti tedy takhle jednou nejednou žila byla bytůstka jménem Teplomil. Vznášela se na palouku u lesa asi dvacet dva a půl centimetru vysoko, usmívala se na červánky, které ji hřály a rozechvívaly v ní všechny smysly i nesmysly, rozseté po celém širém těle.
A jak se Teplomil narodil? Jednoho krásného dne se odněkud odpařil, potom se vznesl a už zůstal viset. Díky tomu nepotřeboval nohy. Měl jenom dvě baculaté ručičky. Na dobráckém obličeji mu zářila dvě očka, nos rozpláclý mezi nimi jak knoflík. Brady měl Teplomil hnedle tři. A uši všude po celém těle. Díky tomu dobře slyšel.
Tahle zvláštní bytůstka si jednou na začátku léta povzdechla: „Cha, hochu, co ty víš, jaký je svět? Už tě nebaví se tady nad paloučkem vznášet. Vydej se do světa! Něčemu se naučit, u něčeho být, něco vidět, co bys pak mohl doma vyprávět.“
Takže takhle, sám se sebou rozmlouvaje, rozhodl se učinit hned, k čemu se rozhodl. Naslinil prst, aby zjistil, odkud vítr vane,
a pak volným tempem odplul ladně směrem na jih.
„A kde je Šídlo?“ vyzvídala Natálka.
„Jaké Šídlo?“
„Slíbil jsi přeci, že pohádka bude taky o Šídlovi.“
No, to je pravda. Na Šídla jsem trochu pozapomněl. Kde by mohl být? Slib se musí dodržet. Podíval jsem se z okna a to mě osvěžilo pro další vyprávění.
V té době, avšak na jiném místě, ani ne tři hodiny jízdy unaveným koněm, v jednom malém domečku se zrovna netrpělivě vrtěl Šídlo. Vrtěl se uprostřed tmavé místnosti s malým okýnkem, stolkem, rozvrzanou židlí, lampou vysokou jako hubený člověk a také nahou krejčovskou pannou. Ano, navzdory svému jménu provozoval řemeslo krejčovské. Nástroj šídlo totiž, pokud to, Natálko, nevíš, používá obuvník.
Šídlo by rád do něčeho píchl, rád by něco spíchl, jenomže nebylo co. Neustále z okýnka vyhlížel, nejde-li si k němu nechat ušít šaty nějaká paní nebo alespoň slečna, ale nikdo nešel.
Co dělat, když není co dělat? Šídlo se pokusil usadit se na židli, ale hned zase vyskočil. Kdosi totiž zaklepal.
Bylo to velice jemné zaklepání, že chvíli myslel, jestli snad nemá jenom nějaké halucinace. Byl už vyskočený, pár kroků od dveří, ale přesto se zdráhal jít otevřít. Popadl ho totiž najednou strach, aby to nebyl docela obyčejný omyl.
Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát o poznání hlasitěji. Šídlo hbitě přiskočil a otevřel dvířka. Venku stála dívenka, že kdybyste foukli, tak… tedy asi by se nic nestalo.
„Ále, to jste vy?“ podivil se krejčí.
„Mohu s vámi mluvit, pane Šídlo?“
„Ale jistě, ale jistě,“ koktal rozčilením, „pojďte prosím dál. Co vás ke mně přivádí, takhle pozdě večer, princezničko?“
„Víte, pane Šídlo, můj královský papá pořádá za týden ples na moji počest.“
„To je skvělé, to je skvělé, vaše Počest si to jistojistě zaslouží,“ jásal krejčí, patrně přehlédl princeznin smutný tón.
„No právě, můj první ples a já nemám co na sebe. A to byl pozván i princ Zbyněk.“
„I princ Zbyněk zavítá, no né. A vy nemáte co na sebe, no né.“
„No právě. A to byl pozván i princ Luděk a princ Dušan.“
„Aha. I princ Luděk a Dušan. To je ale účast, no né,“ podivil se Šídlo.
„No právě. Miluji všechny tři a tak si vyberu toho, kdo mi nejvíce, nejkrásněji a nejdůvtipněji pochválí mé nové šaty.“
„Vaše nové šaty…,“ opakoval tupě Šídlo, „a čím vám mohu pomoci? Čím může vaší královské milosti posloužit ubohý a chudý poddaný? Mohu vám snad nabídnout sklenici vody?“
„Ty nové šaty mi ušijete vy,“ vysvětlila princezna a dodala rychle, „ne děkuji, vodu nechci.“
„No to je skvělé, to je skvělé,“ poskakoval Šídlo.
„Udělala jsem vám tím radost?“
„Obrovskou. Opravdu, ani nevíte, jakou radost jste mi tím udělala.“
„Musíte být jistě velice chudý, když máte radost, že jsem vám ušetřila trochu vody.“
„Jaké vody?“ vzhlédl nechápavě krejčík. Už fantazíroval, jak šaty budou vypadat, z jaké je ušije látky, jakou budou mít barvu a střih. Na vodu úplně zapomněl.
„Jéje, pane Šídlo, vy jste ale popleta. Přeci voda, kterou jste mi nabízel k pití.“
„Aha,“ vykřikl krejčovský mistr a odběhl. „Hned to bude, princezničko, hned vám ji donesu.“
Než stačila něco říci, byl zpátky i se džbánkem.
„A teď se nehýbejte, princezničko, trošku si vás přeměřím.“
Šídlo vytáhl krejčovský metr a začal jej roztahovat do výšky i do šířky.
„Výštička, sto třicet devět, úžasné, bočíčky sedmdesát, výborné, pasíček osmdesát, ramínečka třicet osm,“ čísla si čmáral do sešitku a počítal, „to máme emcébeta kotangens sínus odmocnina dvěma to celé na druhou plus jedna…“
Princezna zatím sdělovala svoje požadavky: „A chtěla bych v nich vypadat jako víla, ozdobená krůpějemi večerní rosy. Šaty musí být ze svitu zlaté luny, lehounké jako babí léto a hebounké jako můj plyšový medvídek.“
„Váš plyšový medvídek, aha. A výstřih, prosím, si budete přát do ú, nebo do es?“
Princezna se zamyslela. „To nechám na vás. Vy své práci jistě rozumíte. Ušijte je tak, aby mi co nejvíce slušely.“
„Ale jistě, ovšem, zajisté, šatečky budou jedna báseň. Uvidíte, na mě je spolehnutí.“
„Já to věděla, že vy to zvládnete,“ zatleskala princezna nadšeně, „představte si, že můj královský krejčí je ušít odmítl. Můj královský papá ho ovšem hned dal vsadit do hladomorny, tam ho ta jeho vzpurnost přejde. Takže ples bude za týden. Přijdu si pro šaty v pátek. Nashledanou, pane Šídlo.“
A než se krejčík na cokoliv zmohl, protáhla se dvířky ven. Zbyl po ní jen francouzský parfém.
„V pátek. Tak to tedy rychle do práce. Počkat, jak ale takové vílí šaty vlastně vypadají? Setsafra. To nevím.“
Začal listovat v časopise: „Hm, v časopise je nemám. V katalogu také ne. To je hloupé.“
Pak ho přeci jen něco napadlo: „Víly tančívají v lese na palouku u rybníka. Ale jen za úplňku.“ Chvíli bezradně chodil sem a tam a pak vesele poskočil, „vždyť úplněk je zrovna dnes. Mám já to ale štěstí. Juch!“
Autor pohádky: Luboš Pavel
