V tu chvílí jsem se pátravě podíval, jestli Natálka už nespí.
„A co bylo dál?“ řekla. Co mohlo být dál? Já nevím. Leštil jsem dýmku a dával si na čas.
„Asi se mu něco zdálo,“ řekla Natálka.
„No, právě. Jenom jsem čekal, jestli tě to napadne.“
Zdálo se mu o královně víl. Vznášela se nad ním na obláčku nápadně podobném tomu strašidlu a radila mu, aby se vydal přes sedmery hory, sedmery pahory, sedmero potoků a sedmero řek ke zlatému zámku číslo popisné dvacet jedna, kde bydlí její sestra, víla Alžběta, a ta mu poradí, jak dál.
Když se Šídlo probudil, protáhl se, posadil se, zacvičil si pět kliků a pět dřepů a otevřel oči. Nad sebou spatřil Teplomila.
„Dobré ráno,“ zdravila ho vesele bytůstka. „To máme dnes hezký den.“
„No, to máme.“
„Jmenuji se Teplomil,“ řekl Teplomil a celý se rozzářil.
„Těší mě, Šídlo, krejčí.“
„Pěkné jméno i povolání.“
„Budu už muset jít,“ řekl Šídlo, „mám před sebou dalekou cestu. Musím přejít sedmero hor, sedmero pahor, sedmero potoků a řek a bůhví čeho ještě.“
„Taková cesta,“ mlaskl Teplomil, „to by bylo něco pro mě. Já totiž, pane, jsem také na cestě, jenom nemám směr, vítr dneska nevane.“
„Tak můžeme jít spolu, ve dvou se to lépe táhne,“ navrhl Šídlo, když viděl, že to přeci jen není žádné strašidlo.
„Ve dvou? To je báječné. Tak pojďme!“
„Dobrá, tak pojďme!“
„Ano, pojďme!“
„Pojďme!“
„Až po vás,“ řekl Teplomil.
„Ne, ne, až po vás,“ bránil se Šídlo.
„Ale vy přeci znáte cestu.“
„To je pravda, i když to není tak jisté. Kdepak máme první horu?“
„Á, támhle.“
A tak se vydali na cestu. Šli a šli, až přešli sedmery hory a sedmery pahory a přebrodili sedmero potoků a řek a pak se zastavili, aby si odpočinuli.
„A kampak to vlastně jdeme?“ zeptal se Teplomil.
„Hledám víly, abych mohl ušít vílí šaty pro naši princezničku.“
„Jo, víly. Já se s vílama znám. Tančívají u nás na palouku.“
„Vážně?“ povyskočil Šídlo radostí. „Juch!“
„Jé, on si znovu povyskočil,“ rozesmála se Natálka, „udělej to ještě!“
„Teď ne, copak nechceš vědět, jak to dopadne?“
„Ne. Já chci, aby ještě povyskočil.“
Proč já se tady namáhám, pomyslel jsem si. Třeba by stačilo dělat různé juchy a buchy a žbluňky a byl by srandy celý kopec. Jenomže to by Natálka hned tak neusnula.
Řekl jsem tedy co nejnudnějším hlasem: „Šídlo si povyskočil ještě jednou, juch, pak ještě jednou, juch, a pak přiskákal zpět k Teplomilovi, juch, juch, juch!“
„A co tedy, Teplomile, mají víly na sobě?“
„Víly?“ zaváhal Teplomil, „no, nemají na sobě nic.“
„Nemají na sobě nic? Vážně? To tančí jen tak?“
„Ano, jen tak.“ Teplomil se blaženě usmál, když si vzpomněl, jak víly krásně tančí.
„Ach, bože,“ lkal krejčík, „co mám dělat? Přeci nemůžu říci princezně, že víly na sobě nic nemají. To není možné, něco na sobě mít musí. Teplomile, doveď mě k nim! Chci je vidět!“
„Víly? Tak to tedy musíme nazpátek.“
„Kam? Nazpátek? Co se dá dělat, tak pojďme!“
„Ano, pojďme,“ zaradoval se Teplomil, který si cestování zamiloval.
Když přešli sedmero hor a sedmero pahor a přebrodili sedmero potoků a řek, zaslechli, jak se odkudsi ozývá slabé volání.
„Počkej, neslyšíš nic?“ zastavil se Šídlo.
„Pomóc,“ ozvalo se odkudsi.
„Slyším,“ kývl Teplomil.
„A co to může být?“
„Pomóc,“ ozvalo se odkudsi.
„Volání,“ mínil Teplomil.
„Jaké volání?“
„Pomóc,“ ozvalo se opět odkudsi.
„Volání o pomoc.“
„A odkud se ozývá?“
„Támhle odtud,“ ukázal Teplomil.
„Jseš si jistý, Teplomile?“
„No, nejsem.“
„Nejseš, dobře, tak raději půjdeme dál. Nemáme moc času.“
Pokračovali v načaté cestě, zpívali si, až se před nimi objevil rybník.
„Támhle se někdo cachtá ve vodě,“ řekl Teplomil.
„Kdo je to?“ mžoural krátkozraký krejčí.
„Nevím.“
„Kdo jste?“ volal Šídlo.
Člověk ve vodě zalapal po vzduchu: „Jsem princ Dušan, glogloglo, který přijel o pár dní dříve na ples, gloglo, protože si spletl datum, glog, a rozhodl se osvěžit v parném dni, glogloglo, koupelí v rybníce, glo, jenomže ho chytla křeč, glog, do nohy, takže se topím, gloglog, po-glo-moc!“
Šídlo se rozpačitě podrbal na hlavě: „Cože to říkal?“
„Já nevím,“ krčil uši Teplomil.
„Nerozuměli jsme vám,“ zavolal Šídlo na panáčka ve vodě.
Ten zalapal po vzduchu. „Jsem princ glog Dušan, gloglo, který přijel o pár dní dříve na ples, gloglo, protože si spletl datum, glog, a rozhodl se osvěžit v parném dni, glogloglo, koupelí v rybníce, glo, jenomže ho chytla křeč, glog, do nohy, takže se topím, gloglogloglogloglo, pomoc!“
„Aha, je to princ,“ pochopil Šídlo.
„Jmenuje se Dušan,“ doplnil Teplomil.
„Přijel za princeznou,“ řekl Šídlo.
„O pár dní dříve.“
„Protože si spletl datum.“
„A rozhodl se osvěžit se v parném dni.“
„Koupelí v rybníce.“
„Jenomže ho chytla křeč.“
„Do nohy.“
„Takže…“
„…se topí.“
„Pomoc!“
Šídlo, který první pochopil celou situaci, hned volal na prince: „A co pro vás můžeme udělat, pane princi Dušane?“
„Kdybyste mě mohli vytáhnout,“ volal Dušan už tak slabým hláskem, že ho zaslechl jenom Teplomil a musel odpověď krejčíkovi zopakovat.
„To se snadno řekne,“ povzdychl si Šídlo.
„Ale hůř udělá, že?“ řekl Teplomil.
„Když tady jeden…“
„…ani druhý…“
„…neumíme plavat.“
Chvíli přemýšleli a Teplomila napadlo: „Mohli bychom mu podat tyč.“
„Tady je každá tyč krátká,“ zamítl Šídlo.
„Nebo bychom mu mohli hodit provaz,“ navrhl zase Teplomil.
„Jenomže nemáme provaz,“ zamítl zase Šídlo.
„Mohli bychom rozplést síť.“
„Výborný nápad,“ zajásal krejčí, „sem se sítí.“
„Jenomže žádnou nemáme.“
„A kde je? Kam jsi ji dal, Teplomile?“
„Mám pocit, že spadla do vody,“ vzpomínal Teplomil. „Ale jestli se princ topí někde poblíž, mohl by se jí chytit.“
„A vrátit nám ji,“ ožil Šídlo a už chtěl volat na prince, ale princ nikde.
„Haló, princi, kdepak jste? Kdepak se topíte?“ volal Teplomil.
Autor pohádky: Luboš Pavel
