Jak byla ta pohádka?
Byla malá káčátka.
K vodě s mámou půjdou dnes,
ví o tom už celý les.
Jen co vyjde sluníčko
a usměje se maličko,
vydají se všichni hned
poznávat ten širý svět.
U rybníka nahnala je máma do vody
a hned vyhlásila závody.
Vesele se potápěli,
velkou radost z toho měli.
Jen nejmenší kachnička na břehu si stojí
a do vody jediná vkročiti se bojí.
“Zůstaň tady na břehu!” řekla tedy máma.
“Ať tě máme v dohledu a hraj si tu sama.”
Kačce byla dlouhá chvíle,
na procházku vyšla čile.
U potoka našla žábu,
hrály spolu slepou bábu.
Ve vodě se jí zalíbilo,
v potůčku – jó tam to žilo.
Proud ji zvolna unášel,
smál se tomu, kdo kolem šel.
Kačku únava už zmáhá,
okolí však nepoznává.
“Pane Veverko, není tu má máma?
Plavali jsme v rybníce a teď jsem tu sama.”
“Kdepak tady žádný rybník není!”
Kačka se vydala pěšky po břehu
a za chvíli už se dala do běhu.
Setmělo se – rybník není na dohled.
Kačenku už bolí nohy, rozplakala by se hned.
Kde se vzala, tu se vzala
– stará sova před ní stála.
Na záda si kačenku posadila,
ať se drží – poradila,
na farmu s ní pospíšila.
Mamince ji předala a dobré rady jim dala:
“Kačenko, nikam už nechoď sama
a káčata musí lépe hlídat máma!”