Byl teplý letní den, když najednou celou džungli zaplavilo vzrušení. Vítr začal šeptat horám a hory stromům. Stromy se sehnuly k řekám, aby mohly roznést tu zprávu po celičké zemi. “NOVÝ PRINC JE MEZI NÁMI! LEV LIPPY SE NARODIL!¨
Ach, jak hrdí a šťastní byli jeho maminka a tatínek – král a královna džungle. Avšak za tím velkým štěstím se skrývaly i obavy. Lippy byl sice krásný a silný, ale přesto na něm bylo něco zvláštního. Něco jiného. Lippyho ústa vypadala tak trochu nedokončeně. Maminka Lvice i tatínek Lev nevěděli, co si mají myslet. Moc se báli, že se to Lippymu přihodilo něco zlého. Maminka si přivinula Lippyho k srdci. „Ach miláčku,“ řekla, „udělala bych cokoli, cokoli, aby tvá pusinka byla v pořádku.“
Nechali proto po celé zemi rozhlásit, že kdo ví, co je s Lippyho ústy a dokáže mu pomoci, dostane královskou odměnu. Chodila různá zvířátka – hroši, opice, sloni, i papoušci přiletěli, ale nikdo nedokázal zoufalým rodičům pomoci.
Až jednoho dne se objevil plameňák, zaklapal svým dlouhým rudým zobákem a pronesl slova, na která všichni tak dlouho čekali.
„Vím, co Lippymu schází. A také vím, kdo mu může pomoci. Znám jednu paní doktorku, která takovou mezírku dokáže opravit. Nedočkaví rodiče hned začali plameňáka prosit, aby jim paní doktorku přivedl. Ten na nic víc nečekal, zamával křídly a vznesl se do vzduchu.
Neuběhl ani den a plameňák se vrátil a nebyl sám. Byla s ním usměvavá paní doktorka. Král i královna ji s nadšením přivítali a ihned ji zavedli k Lippymu. Tomu se však moc dobře nedařilo. Díky mezírce v pusince se mu špatně jedlo.
Paní doktorka přistoupila k Lippymu a zkoumavě si prohlédla jeho ústa.
„Váš lvíček se narodil s rozštěpem“, zněla její první slova. „Když byl ještě v bříšku, ústa mu nesprávně srostla,“ pokračovala. Rodiče se nejdříve vylekali, ale když se na ně Lippy usmál svým širokým úsměvem, věděli hned, že jejich syn je úžasný a jedinečný.
„Můžu udělat něco s tím, aby je ústa vypadala jako ústa ostatních lvů,“ řekla paní doktorka. Lippyho hrdí rodiče věděli, že pro syna udělají cokoli, aby byl v pořádku. „Bude však nutná operace,“ dodala ještě.
Ta poslední slova ale královnu Lvici moc vystrašila.
„Operaci?“ vyděšeně zopakovala slova, která před chvílí uslyšela. Svraštila čelo a uronila slzu. Ale pak najednou rázně řekla: “Ne! Nechci, aby Lippy trpěl. Bude ho to moc bolet a to já nechci. Mám ho ráda, takového, jaký je.“
„Ale to já taky, odpověděl král Lev. Ale je to třeba. Špatně se mu jí a ani správně mluvit nebude moci. Co by z něho bylo za krále?“
Královna ještě chvíli váhala, ale pak s těžkým srdcem s operací souhlasila. Paní doktorka se usmála a slíbila, že Lippy bude v pořádku. A jak slíbila, tak se také stalo. Za pár hodin se mohli král a královna na Lippyho podívat. Ještě poklidně spal. Rodičům se z pohledu na jeho krásná ústa zatajil dech. Po mezírce ve rtu nebylo ani vidu.
Maminka Lvice vzala Lippyho něžně do náručí a velmi jemně políbila stehy na jeho rtu. Ach, jak jí chybí jeho velký široký úsměv. Ach, jak jí chybí jeho první tvář! A přesto, něco se v jejím srdci pohnulo. Tento nový obličej byl také krásný! Je to stále její Lippy, její nadevše milovaný Lippy.
A co dělá Lippy teď? Je z něho moudrý a spravedlivý král. Po rozštěpu mu zbyla jen tenká jizvička pod nosem a v srdci vědomí, že to, že je někdo odlišný neznamená, že je horší než ostatní.
Volně na motivy pohádky The Story of Lippy the Lion od Joanne Green napsala Anežka Rouš Dvořáková.
Zdroj: http://www.rozstepy.cz
