Byla jednou jedna krásně urostlá lvice, která se jmenovala Eleonora. Narodila se v africké, divoké přírodě, kde se jí už odmalička tuze dobře žilo a byla tam doposud vždycky šťastna.
Čím však byla starší, tím více toužila mít malé mláďátko. Často sedávala na svém oblíbeném skalnatém pahorku uprostřed travnaté savany a pozorovala ostatní lvy. Tolik záviděla všem lvicím jejich krásná, malá lvíčata a zoufale si přála stát se také takovou šťastnou lví mámou, ale neměla tolik štěstí, jako ty ostatní lvice a po svých lvíčatech tak toužila celé roky marně.
Svou nenaplněnou touhou se den co den trápila a o to víc byla smutná, dokonce poté i malinko zákeřná, ale to vše pouze ze zoufalství. Začala se proto lvic s mláďaty raději už stranit a všechny lví krasavce od sebe odháněla. Byla nazlobená na celý svět a začala vyhledávat co nejčastěji jen svou samotu.
Jednou se vyhřívala na sluníčku a únavou podřimovala, když vtom zaslechla žalostné lvičí mňučení. Probrala se ze svého polospánku, zbystřila svůj sluch a začala se rozhlížet kolem sebe a koho to vidí?
Rovnou k ní kráčel malý, celý utrmácený lvíček, který vzlykal a pofňukával. Eleonora ihned vstala ze země a svým lvím hlasem se zeptala malého lvíčka:
„Co tu děláš, broučku, tak sám? Kdepak máš svou maminku?“ A malý lvíček se hnedka rozplakal a poté začal lvici povídat chvějícím se hlasem:
„Moje maminka se mi někam ztratila a já nevím, kde ji mám hledat. Bolí mě už mé nožky, jsem dočista uchozený a zoufalý, co já si jenom bez té své maminky počnu?“ Bědoval malý lvíček, který se jmenoval Filoušek.
Lvice Eleonora ho hned začala utěšovat a pověděla mu:
„Nebuď už smutný a vůbec ničeho se neboj, vždyť jsem tu s tebou já. Pomůžu ti tvoji maminku najít,jen už žádné strachy a hlavu vzhůru, však my už tu tvou zatoulanou mámu někde najdeme, uvidíš.“ A hned se pustili do hledání.
Prolezli spolu každičký kout, pátrali, hledali, volali, ale maminku malého lvíčka nikde nenašli a to už se blížil večer.
Začalo se stmívat a to dostal Filoušek strach ještě mnohem větší a znovu začal natahovat své moldánky.
„Neplač, neboj se, já zůstanu s tebou tak dlouho, dokud tvoji maminku nenajdeme, slibuji!“ A tak malý lvíček přestal naříkat a byl rád, že nebude přes noc sám. Zalezli si oba pod Eleonořinu oblíbenou akácii, kde pravidelně každou noc přespávala. Povídali si spolu tak dlouho, dokud malý lvíček neusnul.
Lvice nemohla ani oka zamhouřit, neboť v jednom kuse musela nyní myslet na to opuštěné mládě, které bedlivě sledovala a chránila před případným nebezpečím.
Ráno spolu pokračovali v pátrání, ale opět nepochodili a hledali bezúspěšně celý den. Filoušek byl celý posmutnělý, ovšem Eleonoře tak náhle svitla jiskřička naděje stát se přece jen mámou a pomyslela si:
„Kdyby se už neukázala, vůbec bych se nezlobila a o Filouška bych se starala moc ráda.“ Stalo se přesně tak, jak si Eleonora tajně přála. Ztracená lvice dočista neznámo kam zmizela a tak zůstal Filoušek s Eleonorou už napořád.
Konečně byla šťastná, neboť se jí tímto splnil její sen a to své vytoužené mládě konečně získala do své péče. Filoušek se měl u Eleonory moc dobře a vůbec nic mu nescházelo. Nahrazovala mu veškerou ztracenou mateřskou lásku i péči a tak se Filouškovi po své pravé mámě stýskalo den po dni stále méně a méně, až na ni dočista zapomněl. Konečně se tak měla spokojená lvice o koho starat a všechna chuť do života se jí zase vrátila zpátky. Oči jí zářily radostí pro pomyšlení, že má pro koho žít.
I malému Filouškovi se Eleonora, jakožto jeho nová, náhradní maminka zamlouvala a hned brzy si ji zamiloval a bylo mu s ní skvěle.
Po několika týdnech se však stalo, že se z ničeho nic přece jen objevila pravá máma Filouška. Dostala na Eleonoru zlost, neboť ji právě přistihla, jak si hraje s jejím synem. Obě lvice začaly na sebe dorážet a útočivý boj o malého Filouška právě odstartoval.
Obě se spolu zuřivě praly, zápasily, kousaly se a drápaly, hlava nehlava. Ubohému Filouškovi bylo obou lvic tuze líto a měl o ně strach, proto začal plakat a prosit:
„Přestaňte se prát a už se nekousejte, kdo se má na to dívat, tak už dost a usmiřte se spolu!“ Vybízel obě mámy k ukončení boje a tak nakonec přece jen poslechly a bitka skončila.
Lvice Aurora začala svého malého lvíčka volat k sobě a chtěla s ním odejít, ovšem tomu bylo líto Eleonoru takto náhle opustit, neboť si na ni za tu dlouhou dobu již zvykl a chtěl být i s ní.
Radoval se sice, že svoji pravou maminku opět vidí, ale zároveň nechtěl přijít ani o Eleonoru, neboť se pro něj stala za tu dobu jeho druhou mámou. Dlouho se obě lvice spolu dohadovaly a mezi sebou soupeřily, ale nakonec se přece jen smířily.
A tak měl malý Filoušek rázem své maminky dvě, co víc si mohl ještě přát? Byl rád, že to tak dobře dopadlo a na obě své mámy byl pyšný. Začali žít spolu všichni tři a o výchovu Filouška se obě lvice spolu dělily.
Krátce nato se však začal oběma lvicím dvořit jeden urostlý, lví krasavec. Eleonora ho hned začala od nich zahánět, kdežto Auroře se zalíbil hned na první pohled. Začala se před ním celá natřásat a předvádět a brzy poté s ním odešla neznámo kam a od té doby ji už Filoušek, ani Eleonora nikdy neviděli.
Naštěstí měl malý lvíček svoji maminku ještě jednu a tak zůstali spolu až do úplné dospělosti Filouška. Ten byl rád, že se ho Eleonora takto ujala a nikdy ho neopustila, za což ji zůstal vděčný už napořád.
Později, i když z Filouška vyrostli již starý, zkušený lev, vždycky rád jednou začas Eleonoru znovu vyhledal a přišel ji potěšit svou přítomností.
Jednou jí přišel představit svoji nevěstu, jindy zase ukázat své malé mládě, jemuž byl hrdým otcem.
A tak zůstala Eleonora s Filouškem v přátelství už navždy.
Byla na něj vždycky pyšná a radovala ae, že jí dovolil stát se jeho mámou. Ví, že jej vychovala dobře a tento dobrý pocit ji hřeje u srdíčka možná ještě dnes, kdo ví?
Alena Chudobová
