Jeden muž měl sedm synů, ale žádnou dcerku a tu si velmi přál. Nakonec přišla jeho žena opět do naděje, a když se dítě narodilo, byla to holčička. Ale bylo takové neduživé ubožátko, že si raději se křtem přispíšili. Otec poslal jednoho z chlapců ke studni, aby přinesl křestní vodu. Ke studni se ale rozeběhlo všech sedm bratrů, a protože jeden každý chtěl být u okovu první, bylo se tak událo, že shodili džber do studny. A tak tam stáli a nevěděli, co si počít, a žádnému se nechtělo domů. A když se nikdo nevracel, tu si byl otec pomyslil, že skrze nějakou hru či neplechu na svůj úkol zapomněli a děvčátko teď zemře nepokřtěno, velmi se rozzlobil a zvolal:Kéž by zkrkavčeli!”
Sotva ta slova dořekl, zvedla se najednou velká bouře, vysoko na nebi se zablesklo a u studny místo chlapců poletovalo sedm krkavců černých jako úhel.
Rodiče kletbu zpět vzít nemohli a trpce litovali ztráty svých sedmi synů. Všechnu svoji lásku věnovali jedinému dítku a dívenka kupodivu nabrala brzy síly a den ode dne byla krásnější. Dlouho Johanka nevěděla, že měla nějaké sourozence, neboť rodiče se střehli o to mluvit, ale naneštěstí jednoho dne slyšela lidi, jak si povídají, že je tak krásné dítě, škoda, že na úkor svých bratrů.
Velmi zarmoucená Johanka šla za rodiči a ptala se, kde má bratříčky a co se s nimi stalo. Nyní ji museli rodiče vyjevit pravdu, ale trvali na tom, že ona byla pouhá nevinná příčina toho neštěstí, že to byla Boží vůle. Ale Johance nedalo svědomí spát, neustále myslila na to, že své sourozence musí vysvobodit. Neměla klidu, dokud se jednoho dne tajně nevydala do světa, aby své bratříčky vyslídila a zbavila prokletí. Z domova si vzala na památku jen prsten rodičů, jeden bochníček chleba na zahnaní hladu, jeden džbánek vody na zahnání žízně a jednu sesličku, aby na ní mohla spočinout.
A tak šla a šla, dál a dál až na samý konec světa.
Tak přišla ke Slunci, které bylo velmi horké a strašlivé a požíralo malé děti. Rychle odtamtud utekla a dostala se až k Měsíci, který byl ale velmi studený a stejně hrozivý, a když Johanku uviděl, pravil: „Čichám, čichám člověčinu.” A tak Johanka i odtud utekla, až byla přišla ke Hvězdám, ty byly milé a přátelské a každá si byla vyzkoušela její sesličku, aby si na ni odpočala. Ráno ji za její dobrotu věnovaly netopýří kůstku a pravily jí, že její bratři jsou ve Skleněné hoře, její bránu otevře tou netopýří kůstkou a uvnitř je najde. Johanka za kůstku poděkovala a pečlivě zabalila ji do šátku.
Pak zase dlouho putovala, až konečně přišla ke Skleněné hoře. Brána byla zavřená a ona chtěla vytáhnout netopýří kůstku, ale když šateček rozvinula, kůstka v něm nebyla, Johanka ji někde cestou vytratila. Co si měla nyní počít, od svých bratrů na dosah, když neměla klíč k bráně? Tak ta dobrá dívenka vzala nůž a uřízla si jím malíček, a tím pak tu bránu otevřela. Když vešla dovnitř, přicházel jí v ústrety skřítek a ptal se jí, co tu pohledává, a ona mu pravila, že hledá sedm krkavců, sedm bratříčků. A skřítek ji řekl, že krkavcové nejsou doma, ale muže na ně počkat. Zatím skřítek připravil pro své pány jídlo, prostřel sedm talířků a sedm pohárků, z každého talířku si vzala Johanka sousto, z každého pohárku se napila jeden hlt a do toho sedmého vložila prsten rodičů.
Najednou uslyšeli šum a svist a skřítek zvolal, že to se vracejí jeho pánové. A za chvíli zasedli krkavci k jídlu a každý se ptal, kdože mu to z talířku ujedl a z pohárku upil, že to musela být ústa člověka. A když se ten sedmý podíval na dno svého pohárku, zablyštěl se tam prsten. Tu na něj lépe pohlédl a poznal prsten svých rodičů: „Dej Bůh, aby to byla naše sestřička, to bychom byli vysvobozeni” zvolal.
A opravdu, Johanka, která byla ukryta pod stolem, to zvolání slyšela, a vylezla ven na světlo a v tu ránu se krkavci zase změnili v chlapce. Objímali se a líbali navzájem a zvesela pak kráčeli k domovu.
