V jedné vesnici žila v chaloupce chudá dívka. Dovedla každou práci. Uklízet, šít i vařit, zašívat i vyšívat. Nebyla jen hodná a pracovitá. Byla také krásná jako sedm jiných děvčat dohromady. Proto jí říkali Sedmikráska. Když šla v neděli do města, zakrývala si tvář závojem, aby se svou krásou nechlubila.Protože byla urostlá a štíhlá jako břízka, povšiml si jí i královský syn. Zeptal se svých služebníků: “Pročpak nosí ta dívka závoj, že jí není vidět do obličeje?”
Služebníci odpověděli: “Nosí závoj, protože je skromná.”
I poslal královský syn chudé Sedmikrásce zlatý prsten a vzkázal jí, aby večer přišla k velikému dubu, že by s ní rád promluvil. Sedmikráska si myslila, že princ chce objednat pro královský zámek nějaké vyšívání, a vydala se večer k velikému dubu. Jakmile princ uviděl její tvář, tak se mu zalíbila, že Sedmikrásce řekl:
“Teď budu myslit jenom na tebe, Sedmikrásko, a na nic jiného. Vezmu si tě za ženu a odvezu na královský hrad.”
“Jsem chudá,” odpověděla Sedmikráska, “a tvůj otec by se rozhněval, kdyby uslyšel, že mě chceš za ženu.”
Ale princ prosil a zapřísahal ji, až Sedmikráska slíbila:
“Rozmyslím si to, jen počkej aspoň několik dní.”
Princ svolil, ale už druhého dne ráno poslal k Sedmikrásce služebníka se stříbrnými střevíčky a vzkázal jí, aby večer přišla k velikému dubu.
Sedmikráska přišla k dubu a princ se jí zeptal, jak se rozhodla.
“Neměla jsem na rozmyšlení čas,” řekla Sedmikráska. “Musila jsem sypat kuřatům, krájet zelí a šít košile, opravdu jsem neměla čas.”
Ale princ zase prosil a zapřísahal ji aby se rozhodla stát jeho ženou.
“Rozmyslím si to, jen počkej aspoň několik dní.” řekla Sedmikráska.
Princ slíbil a odjel. Myslil na Sedmikrásku celou noc, ani spát nemohl. Ráno, sotva slunce vyšlo, poslal k Sedmikrásce služebníka se zlatými šaty a vzkázal jí, aby večer přišla k velikému dubu. Sotva večer přišla, princ se jí hned zeptal, jak se rozhodla.
“Ach,” povzdychla Sedmikráska, “zase jsem neměla ani chvilku času na rozmyšlení. Musila jsem prát a zašívat, opravdu, neměla jsem čas.”
Ale tentokrát ji princ už bez rozhodnutí nechtěl pustit.
“Nepustím tě domů dříve,” řekl, “dokud mi neslíbíš, že se staneš mou ženou. Nikoho jiného nechci než tebe.”
“Jsem chudá,” bránila se Sedmikráska, “a tvůj otec je král. Docela jistě se rozzlobí, až uslyší, že si jeho syn chce vzít za ženu chudou Sedmikrásku.”
Princ prosil, sliboval hory doly, a Sedmikráska řekla ano.
Zvědavá stará bába je uviděla spolu a pospíšila s novinkou ke králi: “Jestlipak víte, pane králi, kam večer chodí váš syn? Schází se za vsí s chudou Sedmikráskou.”
“Tak?” rozhněval se král, “jestli se schází, dlouho se scházet nebude,” a poručil svým vojákům, aby zapálili chaloupku, ve které bydlila Sedmikráska. Ať Sedmikráska v chaloupce uhoří!
Vojáci šli do vsi a zapálili chaloupku. Sedmikráska seděla u okna a vyšívala. Když uviděla plameny, vyskočila oknem ven a rovnou do vyschlé studny.
Sedmikrásce bylo tak smutno, že ji až srdce bolelo, a seděla celé dny v studni a plakala. Když se vyplakala, vystoupila ze studny a vyhrabala z popela několik tolarů. Koupila si mužské šaty, přestrojila se do nich a zamířila ke královskému zámku. V zámku se vyptávala, jestli by král nepřijal sloužícího.
“Jak se jmenuješ?” otázal se král.
“Jmenuji se Neštěstí,” řekla Sedmikráska.
“To není hezké jméno,” divil se král.
Mladík se mu líbil víc než jméno. Přijal ho do svých služeb a netušil, že je to Sedmikráska. Nového sloužícího si oblíbil a nikdo jiná mu nesměl sloužit.
Princ dlouhý čas truchlil a nevěděl, čím by svůj zármutek vyléčil. Myslil, že Sedmikráska v chaloupce uhořela. Po čase si starý král usmyslil, že předá vládu synovi.
“Je čas, abys přivedl do zámku nevěstu,” připomněl synovi. “V sousední říši žije král a má dceru. Sám jsem už všechno zařídil. Ty si jen do sousední říše pro princeznu dojeď.”
I vyjel král s princem a mnoha sloužícími do sousední země pro nevěstu. Smutně se jelo našemu Neštěstí, smutně a těžce, jako by měl na srdci kámen. Zůstával pozadu aby lidé neviděli, jak mu je neveselo. Teprve když se přiblížili k zámku, ve kterém bydlila princezna nevěsta, dala se přestrojená Sedmikráska do zpěvu:
“Sedmikrásko u cesty,
ty víš, co je neštěstí.”
Princ jel vpředu s otcem, uslyšel zpěv a řekl:
“Kdo tak krásně zpívá?”
“Kdo jiný než Neštěstí, můj sloužící,” odpověděl král.
Tu se ozval zpěv podruhé:
“Sedmikrásko u cesty,
ty víš, co je neštěstí.”
Princ se zeptal:
“Opravdu umí Neštěstí, tvůj sloužící, tak hezky zpívat?”
“Určitě,” řekl král, “kdo jiný by dovedl tak krásně zpívat než Neštěstí, můj sloužící?”
Dojeli docela blizoučko k zámku princezny a písnička zazněla potřetí:
“Sedmikrásko u cesty,
ty víš, co je neštěstí.”
Jakmile ji princ zase uslyšel, obrátil rychle koně a rozjel se na konec průvodu. Neštěstí jel poslední ze všech. Princ se podíval sloužícímu bystře do očí a poznal Sedmikrásku. Usmál se na ni a vrátil se dopředu na své místo vedle krále.
Na zámku u nevěsty byla veliká společnost a po hostině povídá král sousední země:
“Pojďme, budeme si dávat hádanky. Ať začne ženich.”
Princ se nedal pobízet a začal:
“Mám na zámku skříň a ztratil jsem od ní klíč. Koupil jsem si nový, ale když jsem se vrátil domů, našel jsem starý klíč. Řekněte, pane králi, který klíč mám používat, starý nebo nový?”
“Samozřejmě, že starý,” odpověděl král ihned.
“Sám jste, pane králi rozhodl. Nemohu si vzít vaši dceru,” řekl princ, “tady je klíč, který jsem ztratil a zase našel.”
Vzal Sedmikrásku za ruku a všem ji ukázal. Jeho otec, starý král, volal:
“Ale ne, to je přece Neštěstí, můj sloužící!”
Princ potřásl hlavou:
“Milý tatínku, to je Sedmikráska, moje žena!”
Všichni otvírali oči a divili se. Obdivovali Sedmikrásku, jak je krásná a jak se k princovi hodí. A opravdu, už dlouho se nesešel tak hezký ženich s nevěstou. Ženich a nevěsta tu byli, chyběla jen svatba. Ale nechyběla dlouho, to mi můžete věřit.
