Před dávnými časy žil král a královna, kteří si každého rána říkali: „Kdybychom tak měli děťátko!”, neboť žádné neměli. I stalo se jednou, královna zrovna seděla v koupeli, že z vody vylezla žába, přihopkala k ní a pravila: „Tvoje přání se splní, dříve než uplyne rok, narodí se ti dcerka.”Co byla žába řekla, to se stalo; královna povila děvčátko, které bylo tak krásné, že král se samou radostí neudržel a uspořádal velkou slavnost. Pozval na ni nejen své příbuzné, přátele a známé, ale také sudičky, které měly dítěti přinésti do vínku rozličné ctnosti a nadání. Sudiček bylo však třináctero do počtu, král měl však jen dvanáct zlatých talířů, na kterých měly jísti, a tak musela jedna z nich zůstat doma.
Křtiny byly slaveny ve vší nádheře, a když se chýlila slavnost ke konci, jaly se sudičky dítě obdarovávat podivuhodnými dary; jedna mu věnovala ctnost, druhá krásu, třetí bohatství; a tak dále prostě vším, co si lze na světě přát.
Když pronesla své přání jedenáctá sudička, tu pojednou vpadla do sálu ta třináctá, a protože se chtěla pomstít, že nebyla pozvána, bez toho, že by někoho pozdravila nebo se na něj jen podívala, zvolala silným hlasem: „Královská dcera se ve věku patnácti let píchne o vřetánko a zemře!” A bez dalšího slova se obrátila a ze sálu odešla.
Všichni byli ohromeni úlekem. Tu předstoupila dvanáctá sudička, která své přání ještě nepronesla. Nemohla sice tu zlou sudbu odvrátit, ale mohla zmírnit její dopad, pravila tedy: „Neupadne do smrti nýbrž do stoletého spánku.”
Král, který chtěl před tím neštěstím milované dítě ochránit, vydal rozkaz, že všechna vřetena v celém královstvím musejí být spálena. Přání sudiček se vyplnila, dívenka byla tak krásná, ctnostná a přátelská i moudrá, že kdo ji viděl, musel ji milovat.
I událo se, že jednoho dne, to jí bylo právě patnáct let, nebyli král ani královna doma a dívenka zůstala v zámku úplně sama. Tak chodila dokola, prohlížela si komnaty i komory, jak jí bylo libo a k posledku došla k jedné staré věži. Vystoupala úzkým točitým schodištěm vzhůru a dorazila k malým dvířkům. V zámku trčel zrezivělý klíč, a když jím otočila, dveře odskočily a za nimi byla komůrka, ve které seděla u kolovrátku stařenka a pilně předla. „Dobrý den, babičko,” řekla královská dcerka: „ copak tady děláš?” „Předu.” odvětila stařena a pokývala hlavou. „Copak je to za věc, která tu tak zvesela poskakuje?” zeptala se dívka, vzala vřetánko a chtěla také přísti. Ale sotva se vřetánka dotknula, tu se ta kouzelná předpověď vyplnila a ona se jím píchla do prstu.
V tom okamžiku klesla na postel, která tam stála, a upadla do hlubokého spánku. A ten spánek se rozšířil po celém zámku, král a královna, kteří zrovna přibyli domů a vešli do sálu, usnuli a s nimi všechno dvořanstvo. Spali také koně ve stáji, psi na dvoře, holubi na střeše, mouchy na stěně, ano také oheň, který v krbu plápolal, znehybněl a usnul, pečeně se přestaly škvařiti a i kuchař, který kuchtíka, protože něco měl opatřit, chtěl pohlavkovat, usnul. A taky vítr se utišil a na stromech kolem zámku se nepohnul ani lísteček. Okolo zámku začala růst houština divokých růží, a každý rok byla o něco vyšší a nakonec celý zámek obrostla, takže ho vidět více nebylo, ani korouhvičku na střeše.
A tou zemí šla pověst o krásné Šípkové Růžence, neboť tak královskou dceru nazvali a čas od času sem přicházeli královští synové, aby skrze houštinu pronikli k zámku. Ale to se ukázalo jako zhola nemožné, neboť trniska jako by měla ruce, mladíky jimi chytala a oni v nich uvízli, zůstali tam viset a více se odtamtud dostat nemohli a bolestnou smrtí tak ze světa sešli.
Po mnoha a mnoha letech přišel opět jednou do té země jeden princ a slyšel, jak nějaký stařec vypráví o Šípkové Růžence; že tam někde stojí zámek, ve kterém překrásná princezna, které říkají Šípková Růženka, už sto let spí a s ní spí i král a královna a celý dvůr. Stařec od svého dědečka také věděl, že už přišlo mnoho přemnoho princů a pokoušelo se ji najít, snažilo se proniknout skrze šípkovou houštinu, ale všichni v ní uvázli a bídně zahynuli. Tu ten jinoch pravil: „Já se nebojím, ja se chci na Šípkovou Růženku podívat.” Ten dobrý stařec jej od toho mohl odrazovat, jak chtěl, princ na jeho slova nic nedal.
Nyní právě uplynulo sto let a nadešel čas, kdy se měla Šípková Růženka opět probudit. Když se princ k růžové houštině přiblížil, byly to tou dobou již velké a mohutné růžové stromy, tu se samy od sebe rozestoupily a nechaly jej nezraněného projít. A za ním se zase zavřely v neproniknutelné houští. Na zámeckém dvoře viděl ležet a spát koně a strakaté lovecké psy, na střeše seděli holubi a měli hlavy ukryté pod křídly. A když vešel do zámku, spaly mouchy na stěnách, kuchař v kuchyni měl stále napřaženou ruku, jak chtěl kuchtíka plácnout, a děvečka seděla s černým kohoutem, kterého chtěla oškubat. Tu šel dále a viděl v sále ležet a spát dvořany, nahoře na trůnu ležel král i královna a spali. Tak šel stále dál a všechno bylo tak tiché, že slyšel svůj vlastní dech, až konečně přišel do věže a otevřel dveře té komůrky, ve které spala Šípková Růženka.
Tam tedy ležela a byla tak krásná, že se toho pohledu nemohl nabažit, sklonil se k ní a políbil ji. Jakmile se jí dotknul ústy, otevřela Šípková Růženka oči a přátelsky se na něj dívala.
Pak sešli společně dolů a probudil se král, královna i dvořané a dívali se překvapeně jeden na druhého. I koně na dvoře vstali a potřásali hlavami, psi vyskočili a vrtěli ocasy, holubi na střeše vytáhli hlavy zpod křídel, rozhlíželi se kolem a pak uletěli do polí, mouchy na stěnách lezly dále, oheň v kuchyni se rozhořel, aby dál vařil jídlo, pečeně opět začaly prskat, kuchař dal kuchtíkovi konečně ten pohlavek a děvečka dál škubala černého kohouta.
Pak byla slavena ve vší nádheře svatba prince a Šípkové Růženky a žili pak spokojeně až do konce svých dnů.
