Jednou večer měl zase Jirka slíbenou pohádku, tentokrát od maminky. Jmenovala se Sjezd hrnců a lahví.
„Co to je za podivný název pohádky?“ Divil se Jirka.
„Poslouchej a uslyšíš,“ odpověděla maminka a začala vypravovat: „Jednou v noci se maminka probudil, protože se z kuchyně ozývalo třískání nádobí. Potichu vstala a nahlédla dveřmi-a co neviděla! Na stole stál velký hrnec a všude kolem něj byly hrnce a hrnečky a lahve, a všichni byli neklidní. Najednou se ten velký hrnec zakolébal a řekl:
„Ticho!“ Hrnce se utišily, a hrnec pokračoval: „Svolal jsem vás z celé ulice, abychom se poradili. Takhle už to dál jít nemůže!“
„Ano, takhle už to dál nejde!“ Volaly ostatní hrnce a hrnečky z celé ulice.
„Všichni patříme k užitečným předmětům,“ pokračoval dál hrnec, „já jsem třeba hrnec na prádlo, támhle ten hrnec na polévku, v tom hrnečku vzadu se vaří čaj. Zkrátka lidem dobře sloužíme, ale v poslední době se z nás, z velké lítosti a bez naší viny, stali vrahové.“ Všechny hrnce propukly v obrovský kravál, jedna lahvička se dokonce rozplakala.
„Jak to napravit Kdo z vás poví o svých zkušenostech a navrhne, nějaké řešení?“ Ukončil své povídání ten velký hrnec.
Přihlásil se hrnec na polévku: „Jednou jsem stál na plotně a vařila se ve mně polévka. Přišla Mařenka podívat se, co to ve mně tak krásně voní a naklonila mě na sebe. Neudržel jsem se a spadnul jsem. Všechna polévka se převrhla na ni a opařila ji. Musela pro Marušku přijet sanitka a odvézt ji do nemocnice. Jsem starý dobrý hrnec, ale připadám si jako zabiják!“ Ukončil třaslavým hlasem.
Teď promluvila ta lahvička, která se předtím rozplakala: „Mě se stalo něco ještě strašnějšího. Maminka do mě nalila jedovatou tekutinu, kterou potřebovala v domácnosti, a chtěla mě schovat, ale malá Tomík si vyčíhal, kam mě dala, a napil se ze mě. Hned jej začalo pálit v krku, zvracel a taky musel do nemocnice. Jen nevím, jestli se vůbec uzdraví. Jsem z toho celá nešťastná, kdo nám jen pomůže?“
Celé shromáždění vzlykalo a plakalo. Ten největší hrnec se ale vzchopil a řekl: „Jsme sice obyčejné užitečné věci, ale musíme se postarat, aby už byl konec takovým neštěstím. Navrhuji, abychom řekli maminkám, že nesmí dávat hrnce na okraj plotny, aby je děti nevztahovaly na sebe, a že lahve s jedovatými tekutinami musí zamykat do skříně. A dětem se musí říct, aby nepily nic, co jim nedá maminka a aby nesahaly na hrnce, i když třeba vypadají, že jsou prázdné.“
Shromáždění se zamyslelo a potom se jeden hrneček zeptal: „A jak jim to chcete říct, když umíme mluvit jen v pohádkách?“
To už ale maminka nevydržela, vrazila do kuchyně a zvolala: „Řeknu jim to všem já, dětem i maminkám!“ Vtom všechno ztichlo, světlo zhaslo, a když maminka zase rozsvítila, všechno už bylo na svém místě, kredence byly zavřené. Ale druhý den maminka opravdu slyšela, že je mnohem více a více úrazů, a tak napsala všechno, co v noci slyšela a rozdala to všem maminkám. Ty to zase vyprávěly svým dětem. Od té doby je v jejich městečku mnohem méně úrazů!“
Maminka skončila vyprávění a Jirka se zamyslel. Potom řekl: „O mě se bát nemusíš, já žádný jed pít nebudu, ani na sebe nepřevrhnu hrnec, ale zítra to povím všem dětem ve školce a paní učitelce, aby byly děti zdravé a hrnce jen užitečné.“
(Zdravotně-osvětové povídky a pohádky pro děti předškolního věku, odměněné v soutěži vypsané ministerstvem zdravotnictví v roce 1945.)
