“S pomocí knih se mnozí stávají učenými i mimo školu. Bez knih nebývá učený nikdo ani ve škole.”
Jan Amos Komenský
“Jsem Česká kniha. Posilovala jsem Český národ v těžkých dobách. Chci mu ještě dlouho sloužit a proto mne šetři. Děkuji!” Toto razítko na titulní stránce učebnice prohlížené v antikvariátu a pocházející z časů první československé republiky (1918-1938) se stalo podnětem pro hlubší poznání tehdejšího přístupu k péči o knihy, učebnice a další tisky, uložené v knihovnách na národních a středních školách, popř. ve veřejných knihovnách obecních. Když se řekne knihovna, co nás napadne jako první? Ano, knížky. Ale co dál, co víme například o knihovnách školních, které známe téměř všichni?
Již ve druhé polovině 19. století patřily české země v habsburské monarchii k nejvzdělanějším. Zásluhu na tom měly na svoji dobu pokrokové školské reformy, navazující na již fungující systém obecného (základního) školství, bohatý spolkový život a rozvoj knihovnictví (tehdy těžiště veřejných informačních služeb), společně naplňující slova oblíbeného hesla českých vlastenců “Dvě zbraně máme, knihu jen a školu”.
V dobových příručkách knihovnictví z let na přelomu 19. a 20. století se definuje pojem “knihovna” jako “sbírka knih za účelem výchovným a vzdělávacím pořízená a soustavně uspořádaná, při čemž pro moderní dobu klade se obzvláštní důraz na část definice, jež vytýká účel. Vskutku veřejné a školní knihovny jako ústavy sloužící především šíření osvěty, jsou plodem snah osvícenských a demokratických.”
Pro zajištění proklamovaného plnění výchovně-vzdělávacích úkolů byla pro učitelské (profesorské) a žákovské knihovny mimo jiných administrativních opatření také vydána řada praktických příruček s pečlivě formulovanými pokyny. Řada z nich by našla uplatnění i dnes, mnohé jsou však z našeho pohledu zcela poplatné dosti zkostnatělému režimu někdejšího školství, často až úsměvné.
Jedinečný příklad takové praktické pomůcky představuje třídílná (téměř 800 stránková) práce Františka Mika “Příručka republikánského učitele a správce školy” z roku 1926, později vydána po její aktualizaci několikrát znovu Ústředním nakladatelstvím a knihkupectvím učitelstva českoslovanského v Praze. Množství rad a pokynů je také věnováno právě provozu školních knihoven. Například se zde uvádí, že každá kniha náležející knihovně na škole obecní, “budiž způsobem co možná bezpečným (stampilií aneb psanými slovy), jakož majetek školy označena, řadovým číslem opatřena a do seznamu knihovny zapsána”. “Vazba všech knih ať je pevná a trvalá a knihy nevázané ať se nepůjčují. Při besídkách s rodiči žáků žádejme, aby si dali od dětí předčítat knihy ze žákovské knihovny.” Dále pak, aby “exempláře knih značně opotřebované a ohmatané, které odpor budí, byly z používání vyloučeny” a vypůjčovatelé knih “každou vypůjčenou knihu opatřili obalem z čistého papíru, který po vrácení v knihovně vždy byl zase sňat”. Rovněž se požaduje, aby bylo ve školních knihovnách hleděno “k systému, nikoli šedému papíru, k jasnému, silnému, nikoli bledému a úzkému tisku, dále ke tvarům písma tím větším, čím mladší jsou žáci”.
O výběru knih k zakoupení (vedle titulů získaných výměnou, dary či povinnými výtisky) rozhodoval po návrhu příslušných pedagogů-odborníků pro daný vyučovací předmět celý učitelský (profesorský) sbor na poradě, konané nejpozději do 1. listopadu každého roku. Na obě knihovny bývalo určeno okolo 30 % z celkového fondu na učební pomůcky.
Zajímavé je také uplatňování zdravotního hlediska při tvorbě “ovzduší k zamezení nákazy při používání knihoven”, neboť – jak se na základě zkušeností konstatuje – “právě knihou nejsnáze se zárodky choroboplodné přenášejí a rozšiřují”. Již v roce 1909 požádalo Presidium zemského svazu pomocných spolků pro nemocné plicními chorobami v Čechách školský úřad, aby “do každé knihy na vnitřní stranu desky vlepeno bylo krátké poučení o nebezpečí nákaz, hlavně tuberkulosou, které se knihami přenášejí a rozšiřují, o kýchání a kašlání nad knihou, jakož i převracení listů nasliněnými prsty, kterým se toto nebezpečí zmnohonásobuje”.
Z dnešního pohledu jsou již málo pochopitelným fenoménem knihovny chudých – bibliotheca pauperum (z lat pauper – chudý, nemajetný, nuzný). Podle říšského zákona čís. 62/1860 byli rodiče nebo jejich zástupci povinni opatřit dětem školní knihy a jiné pomůcky k učení, jež mají zapotřebí. Kde byla prokázána chudoba, byla těmto dětem povinna opatřit školní knihy místní školní rada (nařízení českých, moravských a slezských zákonů z let 1882 až 1901). Nemajetnému žactvu obecných a měšťanských škol poskytovalo knihy rovněž státní nakladatelství – na pět prodaných výtisků jeden výtisk zdarma. Knihy pro chudé od soukromých nakladatelů se směly dodávat školám jen prostřednictvím okresních školních úřadů. Všechny tituly pro sociálně slabší žactvo musely být zaznamenávány a uschovávány odděleně.
Na středních školách se bibliotheca pauperum tvořila z darů žáků i učitelů, z darů jiných osob, spolků a vydavatelství a také z knih, které k tomuto účelu zakoupil místní spolek pro podporu nemajetných žáků a rodičovské sdružení. Takto se shromažďovaly ve většímu počtu multiplikáty učebnic, které se na ústavu používaly tak, aby mohly být na počátku školního roku nemajetným studentům zapůjčeny, a tím náklady na studium ulehčeny. Knihy se směly bez úplaty podle výnosu z roku 1909 půjčovat pouze nemajetným žákům.
Závěrem si ještě připomeňme pozoruhodnou osobnost autora, rodáka z jihočeského Husince, odborného učitele a ředitele národních škol a okresního školního inspektora, plodného spisovatele, regionalisty, vlastivědného a osvětového pracovníka, Františka Miku (1873-1944). Byl autorem nejen řady spisů pedagogických (Škola mateřská, Učebné pomůcky a moderní škola, Přetěžování žactva na školách národních, Učebnice a učební pomůcky na školách národních, Uvedení do života (obč, nauka a výchova), Na stráž: pro brannou výchovu mládeže, Kreslení na školách obecných a měšťanských, aj.) a řadou hesel přispěl do třídílné Pedagogické encyklopedie, ale také knih populárně naučných (Historické slohy, Cestami stavitelského umění) a především nesčetnými literárními příspěvky do vlastivědných a kulturních sborníků a časopisů. Založil a několik let řídil matiční ústav vychovatelský Boženy Němcové v Prachaticích a vlastivědný sborník Od trstenické stezky. Od roku 1925 vedl časopis Školská správa, byl členem redakce Čsl. kreslíře, zúčastnil se hnutí pro nové směry ve výtvarné výchově a kreslení, pro něž si přinášel i četné zkušenosti ze zahraničí a tam zpětně upozorňoval na práce české. V roce 1928 byl místopředsedou VI. mezinárodního sjezdu pro kreslení v Praze. Dost práce vykonané jedním člověkem vedle téměř celoživotního působení učitelského za katedrami školních tříd v řadě českých měst a obcí; především však je typickým představitelem učitelstva Masarykova československého státu, který se podílel na praktickém naplnění jeho ušlechtilých myšlenek a ideálů.
Autor:
Bohumil Tesařík
Foto: www.freepik.com
