Byla jednou jedna babička, která se rozhodla upéct svému dědečkovi domácí chléb z žitné mouky. Dostala totiž od známého pekaře chlebový kvásek, který chtěla využít a překvapit tak dědečka svým pekařským uměním.
Neměla však vůbec ponětí o tom, že jí do chlebového kvásku skočil nenápadně neviditelný skřítek Chlebánek, který se v něm potají schovával.
Nic netušící babička vzala mísu, dala do ní mouku, sůl, koření, vše promísila, přidala kvásek, vodu a začala těsto promíchávat.
Skřítek Chlebánek byl však tuze lechtivý a proto v tu chvíli mohl puknout smíchy:
„Chichichi, jé, toto lechtá, toto šimrá!“ ale babička jej naštěstí neslyšela. Po důkladném prohnětení nechala těsto v teple kynout. Chlebánek si liboval, že je pěkně doma v teploučku a divil se, jak těsto přibývá na svém objemu. Přes noc však dala babička mísu s těstem kynout do chladničky a to měl Chlebánek hnedka po náladě.
„Brrr, to je zima, vždyť tu celý prochladnu, pomóc!“ křičel a nadával v chladničce, třásl se zimou, ale nikdo ho tam neslyšel.
Ještěže těsto babička ráno zase vytáhla a dala znovu do tepla. Opět začala těsto hnětat a pak z něj uplácala veliký bochník.
To už se však zase Chlebánkovi příliš nelíbilo, neboť jej babička plácala rovnou přes zadek a skřítkovi to začalo vadit. A co teprve, když vzala babička nůž a přes celý povrch bochníku naříznula kříž?
„Júú, auvajs au, toto bolí! Ty jedna babičko, no jen počkej, vždyť ses mi zařízla přímo do mých zad, achich ouvej, běda mi, běda.“ skučel a naříkal Chlebánek, který v tu chvíli dostal na babičku velkou zlost a bědoval:
„Proč já jen do toho zatraceného kvásku ráno skákal? Kdybych to jen býval tušil, nikdy bych sem nelezl!“ Zlobil se Chlebánek, ale to už bochník začal znovu kynout pěkně v teploučku.
Konečně se skřítek zase uklidnil. Obdivoval, jak je pecen pěkně vykynutý, když vtom přišla babička, popadla bochník a šup s ním do horké trouby!
Něco takového Chlebánek tedy opravdu nečekal, neboť takový žár ještě nikdy nezažil a netušil, jak moc to v takové troubě může pálit? Začal se tam celý škvařit a cítil se hrozně. Křičel, nadával, lamentoval, dokonce i prosil, aby ho babička z trouby vytáhla ven, ale nikdo jej neslyšel. Mohl plakat, naříkat, bědovat, ale nic mu to nebylo platné.
Sotva však babička troubu otevřela, hnedle si oddychnul, neboť si byl jist, že už je chléb upečený a on se tak konečně dostane z té horké trouby ven, avšak těšil se předčasně.
Babička do něj jen píchla špičatou jehlicí, to aby zjistila, zda už je chléb dostatečně upečený. Jenomže jako naschvál píchla Chlebánkovi jehlicí rovnou do nosu tak, že mu až vytryskly slzy do očí, jak moc se lekl a hodně to zapíchalo.
Chlebánek byl úplně zničený a nepřestával skuhrat. Babička troubu znovu zavřela a ubohý Chlebánek se musel ještě péct v troubě společně s chlebem. Ještě ke všemu se poté babička zapovídala se svojí sousedkou a na chléb v troubě dočista zapomněla.
Chlebánek už to tam nemohl vydržet a přímo kvílel bolestí. Konečně přišla babička a z té proklaté trouby jej vytáhla ven!
„Á, to je úleva! No to je dost, vždyť už jsem se v tom žáru skoro uškvařil!“ Vykřikoval šťastně Chlebánek, ale co to?
„Vždyť jsem po celém svém povrchu úplně dočerna spálený! No teda, ty jsi mi dala, babičko! Podívej se na mě, jak teď vypadám, vždyť jsem černý jako nějaký čert! Máš však jediné štěstí, žes mě aspoň vytáhla z té trouby ven, vždyť už jsem si jednu chvíli myslel, že už udeřila moje poslední hodinka.“ Lamentoval a vyčítal babičce skřítek, ale nakonec byl rád, že to přece jen přežil.
Babička dala upečený pecen vychládnout na okénko a spolu s ním se ochlazoval i Chlebánek. Byl tak rád, že celý ten dlouhý proces pečení chleba jakžtakž přežil, že si to snad ani nedovedete, děti, představit.
Byl sice celý připeklý, ale jakmile vychladl, rozveselil se. Cítil se hnedka volněji a mohl se dokonce už i pohybovat.
Poté však popadla babička velký, ostrý nůž a chystala se krájet chléb na krajíce.
Jakmile zahlédl Chlebánek takový obrovský, špičatý nůž, celý se polekal, zhrozil se a pomyslel si: „Teď mě babička ještě ke všemu přeřízne napůl, no to snad ne! To už by bylo navěky po mě? To přece nemohu dovolit!“ Řekl si Chlebánek, vystrčil nožky a už si to upaloval i s celým tím těžkým bochníkem na zádech, co jen nejrychleji to uměl.
Než stačila babička dojít s nožem ke chlebu, bochník byl fuč! „No to jsem tedy jelen!“ Vykřikla babička, otáčela se na všechny strany a nechápala, kam jen mohl tak rychle její upečený bochník sám zmizet?
Ten však už byl dávno někde za horami a liboval si, jak babičce utekl a zachránil si tím svůj mladý život. A tak bochník chleba se skřítkem Chlebánkem v čele vandroval světem a všichni pocestní jen zírali, neboť kdo to jakživ viděl, aby pecen chleba sám chodil a vykračoval si jako nějaký milostpán?
Za nějaký čas se však Chlebánek unavil a začaly ho pobolívat jeho malé nožky i hřbet. Na ulici potkal dva hladovějící muže bez domova a tak se rozhodl, že jim ten upečený chleba daruje. Vyskočil z bochníku ven a vydal se pomalu tam, kam odjakživa patří, mezi ostatní skřítky.
Od té doby už nikdy nikam neskákal, ale hlavně nelezl tam, kde to neznal.
Všem ostatním skřítkům však musel den co den vyprávět, co všechno v tom světě lidí zažil a ti se mu škodolibě chechtají a vysmívají možná ještě dnes. Jsou to však naštěstí jen skřítkové z pohádky, ale vy, děti, nebudete jistě nikdy takto škodolibí, ani posměvační, viďte?
A babička? Ta ještě dodnes netuší, kam se jí tehdy onen bochník chleba poděl? Téhož dne však zůstali s dědečkem o hladu a od té doby se babička zapřísáhla, že už nikdy péci chléb raději sama nebude.
Poté přinesla z půdy starý, kovový zvonec, zazvonila a pohádce o Chlebánkovi svým zacililinkáním odzvonila konec.
Alena Chudobová
