Podle starých letopisů a vzpomínek pamětníků bývala dříve i ta povětrnost jiná. Panovaly krutější zimy se sněhem po pás a mrazy, až stromy pukaly, a tak žhavá léta, že lidé vedrem omdlévali a na troud vyprahlé lesy se samy vznítily. Byly tak urousané roky, že obilí nastojato hnilo, a naopak zase tak suché, že ozimy uschly a jař vůbec nevzešla.
Jeden takový žíznivý rok postihl i Nosálov. Po tuhé zimě chudé na sníh následoval zjara tak silný přísušek, že se pole s lehčí půdou změnila v prašná pískoviště a na oněh s těžší půdou se vytvořily pukliny široké jako dětská dlaň. Pro velké parno nebylo možno v denních hodinách vyjít ze stínu a natož pak pracovat na polích. Nutné dílo, což před tím nikdo nepamatoval, lidé prováděli až večer i v noci.
Jednoho pozdního večera se několik nosálovských žen vypravilo okopávat řepu. Práce jim šla dobře od ruky. Noc byla chladnější než jindy, světla bylo skoro jako ve dne, protože měsíc stál před úplňkem. Tak se na poli zdržely zvláště dlouho. Mohlo být k půlnoci, když náhle zaslechly zvonění. Stále sílilo a přibližovalo se, až se z úvozu běžícího kolem řepniště vynořil podivný pohřební průvod. V čele, jak je na vsích dosud zvykem, šel vážný muž s křížkem, za ním kněz v pohřební komži s přisluhujícími pacholaty, následoval dvouřad postav v kápích, asi mnichů, s hořícími svícemi. Dále kráčelo jakési bratrstvo či cech se znaky a korouhvemi a pak již jel vůz s rakví tažený čtyřspřežím koní černých jako havran, sledovaný zástupem truchlících. Všichni, zvláště pak mužští, byli tak pitvorně přistrojeni, že nebýt hrůzy, kterou procesí vzbuzovalo, byly by se báby daly do smíchu. Žádná z nich se nemohla děsem pohnout ani vypravit ze sebe slovo, a tak se jen krčily k zemi, každá na svém místě mezi řádky řepy a čekaly až strašidelný pohřeb přejde.
Doma ženy o svém vidění raději pomlčely. Bály se úsměšků. Když se druhý den zjevení opakovalo, již nevydržely a svěřily se hospodáři, u kterého pracovaly. Jak bylo možno očekávat, sedlák domnělým babským povídačkám nevěřil, jen se tomu smál. Přesto, aby ženským ukázal, že má pro strach uděláno, se ještě té noci , pro jistotu s ručnicí, vypravil na pole.
Trpělivě seděl na mezi, přemohl spánek i pokušení vystřelit na zajíce, který do řepy přihopkal, až se vzdor svým pochybám i on dočkal zjevení. Když hodiny na bezdějčském kostele odbily dvanáct a nosálovský ponocný jim odpověděl rohem, zaslechl stejně jako ženské tajemné zvonění a vzápětí na vlastní oči spatřil strašidelný pohřební průvod. Dodal si potřebnou odvahu, uchopil pušku a vystřelil jednou, dvakrát a ještě potřetí… Ale průvod nezastavil, jako by se nic nestalo pokračoval dál ve své cestě. Sedláka přešlo hrdinství a vystřídal je strach. Vrátil se domů nezvykle zaražený, jako když jej noční vidění něčím poznamenalo, a jen nerad o tom, co viděl, vyprávěl.
Od toho dne přísně zakazoval – po něm i ostatní sousedé – pracovat na poli v noci. Proto strašidelný průvod již nikdo nespatřil. Dlouho se však na něj nezapomělo. Lidé se dohadovali – a to je záhadou dodnes – čí byl ten pohřeb, proč se zjevení ukázalo právě na nosálovských polích. Souviselo snad nějak s nešťastným osudem kdysi prý na svahu Vrátenské hory ležícího významného města Kamenec, které podle pověsti bezestopy zmizelo, když všichni jeho obyvatelé pomřeli strašnou černou nemocí ?
Podle vyprávění z Bezdědic zapsal O. Lauerman
