Byl jeden král a měl tři dcery. Když mu začínala hlava šedivět a tělo bolet, často přemýšlel, která z dcer po jeho smrti by královnou měla býti.Dělalo mu to veliké starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně se rozhodl: královnou se stane ta dcera, která ho nejvíce miluje. I zavolal hned dcery k sobě a pravil: „Dcery moje, jsem starý a nevím, jak dlouho ještě s vámi budu. Chci tedy rozhodnout která po mé smrti královnou bude. Nuže, dcero nejstarší, pověz ty nejdříve, jak miluješ svého otce!”
„Otče můj, mám vás raději než zlato,” odpověděla nejstarší dcera a políbila otci ruku.
„No, dobře, a ty, dcero prostřední, jak ty svého otce miluješ?” obrátil se k prostřední dceři.
„Můj drahý tatínku, já vás mám ráda jako svůj vínek zelený,” ujišťovala prostřední a k otci se přivinula.
„No, dobře, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne miluješ?” Ptal se král nejmladší dcery Marušky.
„Já, tatínku, já vás mám ráda jako sůl,” odpověděla Maruška a mile se na tatínka podívala.
„Ach ty ničemnice, ty nemiluješ otce víc než jako sůl?” rozkřikly se starší sestry.
„Jako sůl!” přisvědčila Maruška zcela opravdově a ještě mileji na tatínka pohlédla.
Král se na Marušku velmi rozhněval, že ho má jen tak ráda jako sůl, takovou praobyčejnou, prostou věc, kterou každý má a které si nikdo ani nevšímá. „Jdi mi z očí,” přikázal král, „až nastanou takové časy, kdy bude lidem sůl vzácnější nad zlato a drahé kamení, potom se vrať a budeš královnou!”Král si myslil, že se to tak nikdy nestane. Maruška, zvyklá tatínka poslouchat, s pláčem odešla ze zámku. Bylo jí líto, že ji otec vyhnal a že nepoznal, že ho má více ráda než její dvě sestry.
Nevěděla, kudy jít. Šla přes hory a doly, až přišla do hlubokého lesa. Náhle se jí do cesty postaví stará babička. Maruška ji pěkně pozdravila, babička jí poděkovala a ptala se, proč pláče.
„Ach babičko, nač vám to budu povídat, když vy mi pomoci nemůžete?, odpověděla Maruška.
„No, jen mi to pověz, děvenko, snad přijdu na nějakou radu,” pravila jí babička. babička předem všechno znala, neboť to byla kouzelná babička.
Maruška tedy babičce všechno pověděla a nakonec s pláčem dodala, že nechce být královnou, ale chce přesvědčit tatínka,že ho má skutečně dost ráda. Babička Marušce věřila a nabídla jí službu u ní v lesní chýši. Maruška řekla hned, že půjde. Maruška zprvu neuměla ovce pást, příst, ani plátno tkát. byla však velmi snaživá a všemu se brzy u kouzelné babičky naučila.
Mezitím, co Maruška u babičky sloužila, žily její starší sestry v samých radovánkách. ustavičně tatínka obletovaly a k němu se vinuly. Nejstarší se po celé dny jen do drahých šatů oblékala, prostřední si jen tancování hleděla. Hostina střídala hostinu a dcery jen na radovánky myslely. Otec brzy zpozoroval, že nejstarší dceři je zlato nejpřednější a že prostřední by se nejraději vdávala. Čím dál častěji myslel na Marušku. Vzpomínal, jak ho vždy milovala a o něho se starala. Rád by pro ni poslal, kdyby jen věděl, kde je. Po Marušce nebylo ani vidu, ani slechu.
Jednoho dne měla být veliká hostina. I přiběhl kuchař ke králi a začal bědovat: : „Pane králi, veliká nehoda se nám stala, všechna sůl se rozmočila. Čím já budu solit?”
„A copak nemůžete poslat pro jinou?” odpověděl na to král.
„To už bude pozdě, pane králi, než se vozy se solí vrátí. Čím budu do té doby solit?”
„Tak sol něčím jiným,” pravil mrzutě král.
„Pane králi, a copak tak solí jako sůl?” ptal se opět kuchař.
Král se velmi rozhněval a vyhnal kuchaře. Rozkázal mu, že má vařit bez soli. Kuchař si myslil: jak to pán chce, tak to pán chce, – a vařil jídla neslaná.
Za chvíli na zámku začala podivná neslaná hostina. Hostům pranic nechutnalo, i když byla jídla úhledně a dobře připravena. král byl velmi mrzutý. Poslal posly na všechny strany pro sůl, ale všichni se s prázdnou vrátili. Všechny zásoby soli v celém království se rozpustily, nikdo již neměl čím solit. I poručil král kuchaři, aby vařil jídla sladká, ale ani takové hostiny hostům nechutnaly. Tu poznával král, jak vzácný dar boží je sůl, kterou on za nic neměl, a jak moc Marušce ublížil. Marušce se mezitím vedlo v lesní chaloupce dobře.Nevěděla o tom, jak se sestrám a otci vede, ale kouzelná babička o tom všem velmi dobře věděla. Jednoho dne pravila Marušce: „ Děvenko moje, čas s časem se sešel a pravda vyšla najevo. Nadešla tvoje doba. Je čas, abys odešla do zámku.”
„Ach babičko, jak mám jít domů, když mne otec vyhnal?” pravila Maruška a pustila se do pláče.
Tu jí babička vypravovala o všem, co se doma děje, a poněvadž se stala sůl dražší než zlato a drahé kamení, smí se Maruška vrátit domů. Nerada opouštěla Maruška stařenku, která ji měla ráda a mnohému ji naučila, ale po otci se jí už také stýskalo.
„Poctivě jsi mi sloužila, Maruško,” pravila jí nakonec babička, „chci se ti dobře odměnit. Řekni si, co si přeješ.”
„Dobře jste mi radila a dobře jste se o mne starala, babičko. Nechci nic než hrstku soli, abych otci dárek přinesla.”
„A nic jiného ode mne nežádáš?” Já ti mohu všechno vyplnit!”
„Opravdu si přeji jen tu sůl,” řekla Maruška.
„No, když si tak vážíš soli, tak ať ti nikdy nechybí. Tady máš proutek; až začne vítr od jihu foukat, jdi po větru. Jdi přes tři doliny, přes tři vrchy a pak se zastav a šlehni proutkem o zem. Kde šlehneš, tam se zem otevře, a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, to bude tvoje věno..”
Maruška si vzala proutek, na cestu si do mošničky dala hrst soli a vydala se do zámku. U zámecké brány ji nikdo nepoznal. Měla na sobě prosté šaty a hlavu obalenou plenou. Ke králi ji vůbec nechtěli pustit, protože je nemocný.
„Ale jen mne pusťte, nesu panu králi takový dar, který ho jistě vyléčí.” Sluhové to řekli panu králi, a ten rozkázal, ať ji pustí dovnitř. Když k němu přišla, žádala, aby jí dali chléb. Král poručil, aby přinesli chléb, „ale sůl nemáme,” dodal.
„Vždyť já mám sůl!” řekla Maruška. Odkrojila králi kus chleba a posolila.
„Sůl!” zaradoval se král, „ach děvče, to je vzácný dar! Jak se ti odměním? Žádej, co jen chceš, všechno dostaneš!”
„Nic nežádám, tatíčku, jen mě mějte rád, jako tu sůl,” odpověděla Maruška a odkryla si zahalenou tvář. Tu král div neomdlel radostí a prosil Marušku za odpuštění.
Rozneslo se brzy po zámku, že nejmladší králova dcera přišla a přinesla sůl. Každý, kdo přišel, toho štědře solí obdaroval. Sůl z mošničky vůbec neubývala. Marušku král ustanovil za královnu. Brzy začal vát teplý jižní vítr. Maruška si vzpomněla a kouzelný protek a stařenku. Se vším se svěřila otci a vydala se na cestu. Šla po větru, jak měla přikázáno, pak přes tři doliny a tři vrchy, zastavila se a šlehla proutkem o zem. Země se rozestoupila a babička vešla rovnou do země. I přišla najednou do veliké síně, která byla jako z ledu, a všude ji vítali maličcí permoníčci: „Vítej, naše královno, vítej!” Vše se třpytilo, jako z drahého kamení. V zahradě kvetly červené ledové růže a jiné prazvláštní květiny. Vůbec ale nevoněly. Všechna ta kráse kolem Marušky byla ze soli. Maruška byla velmi udivena a okouzlena zároveň. Za chvíli jí řekli permoníčci: Naber si tolik soli, kolik je třeba. Můžeš ji nabírat stále, protože ji nikdy nedobereš!”
Maruška permoníčkům pěkně poděkovala a pak vyšla ze země ven. Zem však za ní už zůstala otevřena. Doma svému otci všechno vyprávěla. Ani na kouzelnou babičku nezapomněla. Hned druhý den se vydala k její chaloupce, ale nikde tam žádná chýška nestála. Maruška se vrátila zpět na zámek a moudře kralovala. Na hodnou babičku však nikdy nezapomněla.
