Pamatujeme-li si, že 11. listopadu, kdy má svátek, přijíždí Martin na bílém koni, a že to znamená zimní den s prvním sněhem, víme možná také o martinském posvícení či alespoň o martinských husičkách, které se tou dobou pekly a ještě dnes někde pekou, aby provoněly celé stavení. Svatý Martin však během svého života jezdíval na šimlu vskutku křížem krážem a podobně jako jiní svatí se objevil i na Vysočině.
Těžko budete vědět, že byl zprvu římským vojákem, ale když se mu jedné noci zjevil ve snu sám Kristus, stal se věřícím křesťanem a později dokonce biskupem. Žil však dál velice skromně skoro jako poustevník, přátelil se s docela obyčejnými lidmi, které navštěvoval, takže jaký dive, když se prý dostal i do Jihlavy… Nikdo tam samozřejmě netušil, o koho vůbec jde, tím méně pak kovář, do jehož kovárny hned vedle říčky Jihlavy zavítal. Šiml totiž potřeboval novou podkovu na pravou zadní nohu – vždyť už dost dlouho na ni pokulhával, takže poutníkovi nezbylo, než se v kovárně zastavit.
Táhlo však k večeru, kovář byl věru nerudný brach a do práce se mu nikterach nechtělo. “No, tu pantoflici tvému šimlovi ještě přidělám, ale nemysli si, že mne můžeš takhle pozdě otravovat každý den, když mám už padla… I výheň je skoro studená,”, řekl a s neustálým brumláním se přece jenom nakonec dal do práce. Když potom stál bělouš zase na všech čtyřech, natáhl kovář dlaň a povídá:
“Dostanu tři dukáty!” “Tolik?” podivil se svatý Martin a začal ty peníze hledat, kde jen mohl. Našel však pouze dukáty dva, ale mistr trval na svém, jinak že to nepůjde. “Ten poslední dukát ti tedy musí zaplatit můj kůň, nemůžeš-li počkat,” pokrčil rameny jezdec, vyskočil do sedla a něco pošeptal šimlovi do ucha. Ten zvedl napřed levou přední nohu, potom pravou a postupně i obě zadní. Nakonec s nima zatřásl, jako by právě z některé měl ten zlaťák vypadnout.
Leč nevypadl. I zveld bělouš ocas pěkně do výšky, ubzdil se, jako by luby dřel, a v té chvíli z něho vypadla pořádná hromada koňských kobližek. “Tady máš!” poznamenal světec. A než se kovář vzpamatoval, byl i s koněm za horami. To víte, pan mistr spustil takové hromobití, až se celákovárna třásla. A nepřetal dřív, dokud všechnu tu nečistotu nesmetl do Jihlávky. Jenže tu máš čerte kropáč. Když se vracel od říčky, kde si ještě vymáchal pometlo, spatřil místo poslední kobližky, na kterou předtím zapomněl právě onen dukát, co mu zůstal světec dlužen. Inu, běžel honem zase k říčce, ale kde nic tu nic, proud zatím šimlův doplatek odnesl… A poznamenejme jen k tomu, že prý od té doby se nejen na Jihlavsku, nýbrž i jinde u nás, pečou proto také martinské podkovy, přičemž recepis na ně už uvedla Magdalena Dobromila Rettigová:
Vezmi na mísu tři žejdlíky pěkné mouky, nech rozpustit tři loty přepouštěného másla, vlej do něj žejdlík sladké smenty a dvě lžíce hustých kvasnic, pak lot tlučeného cukru a z půl citronu pokrájené kůry, kvintlík tlučeného květu, zadělej těsto a dobře vypracuj, až od vařečky půjde, pak nech zkynout, osol, dobře promíchej a na vál moukou posypaný dej, udělej tolik koustů, kolik podkova a jak veliké je míti chceš. Rozválej podlouhlé kousky, pomaž buď rybízem, neb makem, neb posyp rozinkami, mandlemi, cukrem a skořicí, zaviň a dělej martinské podkovy, na papír máslem pomazaný a plech polož, pomaž rozkloktaným vejcetem, posyp trochu tlučeným, prosátým cukrem a hezky křehce je upeč. Rozumí se zde i při předešlých věcech, že kdyby mouka vlhká a tím těsto řídké bylo, mouky se přidat musí, aby se na prsty těsto nelíplo…
